Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 22. dubna 2015

Vzpomínka na jedno výročí úmrtí a na jedno výročí narození, aby to bylo vyrovnané...

Dnes je to už sedm let, co ve věku 37 let po dlouhém a statečném zápase s těžkou nemocí zemřela máma kluků a moje manželka Lenka (+22.4.2008), dva dni před 4. výročím naší svatby (24.4.2004). Děkujeme za její život a vzpomínáme...


Kdyby si někdo chtěl připomenout Náš příběh o nemoci a smrti, který jsem napsal druhý den po její smrti, tak je k dispozici v prosincovém čísle časopisu Porozumění (strany 8-11).

S klukama jsme si výročí připomenuli vlastně už v pondělí, kdy jsme večer po náročném dnu a po společném fotbale (snad poprvé po letošní zimě) při poslechu oblíbené písničky mojí mámy (Až jednou červánky) začali slzet postupně všichni tři. Kluky jsem objal a částečně schoval pod svá pomyslná ochranná křídla, vytvořili jsme tzv. chumel, jak jsme tomu kdysi říkávali. Není slabostí uronit slzu, zvlášť když je to na místě. I kluci pláčou, ale neměli by fňukat... Ale nic se nemá přehánět, tak jsme brzy změnili repertoár a potěšili se hudbou od stejného interpreta (Petr Ulrych) z pohádky O statečném kovářovi, jedna z nejoblíbenějších. Vzápětí mi došlo, že vlastně i mladý statečný kovář neměl už od dětsví maminku a vychovával ho jen starý kovář. Kluky potěšilo, že i oni jsou trochu jako on...

A dnes ráno, v den výročí, jsem kluky přivítal co nejmileji, jako dva moc statečné kluky, kteří to bez maminky zvládají obdivuhodně...


A snad jako doklad toho, že si spolu užíváme, přidávám zhruba měsíc staré statusy z Facebooku o oslavě Martinových narozenin, spolu s fotkami.

Milá setkání v kostele, pašije podle Marka (škoda, že ne zpívané), šťastný syn, že nesl víno v obětním průvodu, návštěva hřbitova, ukázky různých zpracování Ježíšovy smrti ve filmu, pro změnu a pro pobavení pár dílů komediálních seriálů, úklid dětského pokoje, včetně mytí oken, sledování závěru filmu Království nebeské (o křížových výpravách), krmení hladových krků a má noční výprava do obchodu, když rozespalý syn přišel s tím, že jsme zapomněli koupit bonbony na zítra do školy...

"Stejně je život nespravedlivý," řekl mi starší na hřbitově u hrobu maminky, zatímco mladší zčásti z legrace zčásti vážně mluvil chvílemi k zemi (k urně v hrobě) a k nebi... "Ano, je nespravedlivé, že tak šikovní kluci nemají maminku," odpověděl jsem. Připomněl jsem, že se máme docela dobře, jsme zdraví, máme kde bydlet a co jíst atd. Řada lidí je na tom hůře a co třeba lidé v zemích, kde se válčí nebo je hlad. Chvíli jsme se procházeli mezi hroby a jako vždy jsme prohlíželi nápisy na jiných náhrobcích a pokoušeli se z těch strohých informací vyčíst něco o jejich životech (hlavně věk)...


Později si na tu "nespravedlnost" vzpomněli nad příběhem o utrpení Ježíše nebo při pohledu na krutost středověkých válek...
 

Když kluci uléhali, jako téměř každý den děkovali Pánu Bohu za pěkný den a že si ho mohli užít. Mně se pak podařilo sehnat bonbony pro spolužáky, které si zítřejší oslavenec přál. Určitě bude mít ráno radost... A já jsem rád, i když je mi moc líto, že mu nemůžu splnit jeho největší přání... jeho maminku...

"Je mi deséét!" aneb Martin slavil na Žižkovské věži v pozadí s jejím stínem.

Počasí nás napínalo, ale nakonec se umoudřilo a já mohl zrealizovat připravený nápad. Večer po hudebce jsme s klukama vyrazili na Žižkovskou věž. Martin má sice z výšek strach, ale nakonec jsme si tu hodinu a půl nahoře užili. Když jsme se blížili, tak jsem mu s mírnou nadsázkou říkal, že je mi smutno, že mu nemůžu splnit jeho největší přání, aby strávil narozeniny se svojí mámou. Alespoň ho můžu vzít tak vysoko do nebe, jak jen to je v Praze možné. Význam okamžiku Martin zdůraznil, když slečně obsluhující bufet na observatoři při odchodu řekl, že možná přijde zase, až bude slavit 20. narozeniny, tj. další kulatiny.
 

Večer jsme si ještě obzvláštnili projížďkou kolem ruzyňských kasáren, kde už nikdo kromě balícího televizního štábu ČT a různě rozmístěných policejních aut nebyl. Tak jsme alespoň sledovali právě vyjíždějící autobus s americkými vojáky, zda jedou za zábavou do centra nebo do jiných kasáren. Jeli jsme v těsném závěsu za nimi až do jiných kasáren. Cestou jsem jim trochu vysvětloval tuto akci, i když vím, že je to spíš takové mediální divadlo a aktivní ruští agenti mohou být s prací u nás spokojeni. Někdo z kluků na to reagoval, že tu může být ruských špiónů kolik chce, ale na nás "špióny" si jen tak nepřijdou (připomínám, že podstatou našeho špiónství bylo, že jsme jeli Evropskou ulicí za autobusem, který vyjel z ruzyňských kasáren).

Každopádně zážitků z narozeninového dne jsme měli dost. A o to šlo...

 






K následujícímu obrázku se pojí tento humorný rozhovor s oslavencem:

"Kluci, vidíte ten hřbitov dole?" ukazuji při pohledu z Žižkovské věže.
"Tééda, z té věže už spadlo lidí," reagoval starší Martin.
"Ale ne, to je židovský hřbitov," snažím se vysvětlovat.
"Tak z té věže teda spadlo hodně Židů," na to Martin.






A ještě obrázky z následujícího dne a setkání s US Army:










sobota 28. února 2015

Premiéra v živém vysílání TV NOE

Přes náročnou domácí situaci s marodama jsem se nakonec nechal přemluvit a přijal jsem pozvání do křesťanské televize TV Noe, abych absolvoval své první živé televizní vysílaní jako host, podle anotace dokonce jako "významný host", hodinového pořadu Dům ze skla? Kluci se naštěstí uzdravili a přátelé z farnosti je na ten večer přijali ke svým třem dětem, takže byli zajištěni. Já jsem se pro jistotu těsně před pořadem nadopoval kapkami proti kašli, takže jsem snad ani jednou nezakašlal, i když chvílemi bylo prý slyšet, jak funím svým plným nosem.

Byl jsem samozřejmě nervózní, ale nakonec to dopadlo celkem dobře, i když jistě by se leccos dalo říct líp. Jsem přece jen člověk spíš píšící a vždy mi trvá dost dlouho než jsem s nějakou formulací spokojený. Při přednáškách si mohu dovolit, že se opakuji případně doplňuji.

Do televize jsem šel s úmyslem udělat především reklamu na studium teologie, nakonec z toho vyšla spíš reklama na časopis Getsemany.

Pro případné zájemce je pořad k nalezení v archivu televize:
http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv



Únorové marodění a sníh v Praze

V únoru nás skolily bacily. Zřejmě spolu s vysvědčením si starší Martin ze školy přinesl streptokoka, takže místo plánovaných prodloužených pololetních prázdnin jsme se věnovali léčbě a braní antibiotik. Když už to po týdnu vypadalo na zlepšení, tak opět v noci z pátku na sobotu "zahořel" horečkou pro změnu mladší Ondra. Jak se později ukázalo, opět v tom měl prsty streptokok, takže nasazena antibiotika na 10 dní. A aby toho nebylo málo, tak se horečka na chvíli vrátila i u Martina. Já jsem s tím zápasil nakonec celkem statečně, i když jsem si dopřál "luxus" a ulehl asi na dvě dopoledne a jednou dal Ondrovi antibiotika o dvě hodiny dřív, abych se mohl s lékem trochu prospat.

Do toho začal nový semestr, postní doba a některé povinnosti, takže bylo a je opravdu veselo. Naštěstí kluci vydrželi týden ve škole, aby si vzápětí užívali týden jarních prázdnin. Já jen trnu, jak to vše Martin ve škole dožene, protože na zhoršeném prospěchu v prvním pololetí se nepochybně podepsal i zvýšený počet zameškaných hodin z důvodů nemoci. A to jsme absolvovali vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, kde konstatovali v podstatě vyšší inteligenci, ale zvýšenou unavitelnost a zvýšenou myšlenkovou abstrakci, která leckdy brzdí v normální činnosti (tj. napadají ho různé věci s tématem související, které není schopen či ochoten opustit ve prospěch dodělání zadaného úkolu). Na zvážení je i nějaké doučování, s větší trpělivostí a laskavostí než má leckdy přetížený táta.

Ještě před onemocněním jsem vzal kluky s sebou do práce, kde chvíli hlídali studenty píšící test. Starší Martin všechny při odchodu povzbuzoval, že určitě budou mít jedničku. Mladší Ondra obdivoval, jak byli všichni hodní, když učitel odešel z místnosti. To u nich ve třídě to prý vypadá jinak. Už nemocný Martin mi pak pomahal s opravou testů.


Chvilku, kdy onemocněl Ondra a Martin se už zdál být v pořádku, jsme s Martinem využili k procházce čerstvě zasněženou Prahou, abychom dali mamince na hrob kytičku k nedožitým narozeninám.




Cestou jsem po vzoru Čapkovy povídky Šlépěje vytvořil podobnou záhadu. Martin to samozřejmě neznal, takže jsem mu později dal tuto povídku k přečtení. Moc se mu to líbilo a dodnes na to vzpomíná.


S Martinem jsme rovněž pozorovali stopy zvířat. Třeba toto je veverka, která přeběhla před našima očima...


 ...toto byl Martin...


...a toto malý pes.

V obchodě jsme s Martinem vybrali pro maminku umělou růžičku, zhruba v barvě naší svatební kytice.


A do čerstvě napadaného sněhu jsem na hrobě obtiskli své dlaně.



Nakonec jsme i našeho malého maroda potěšili jarní kytičkou, živým narcisem.






Vzpomínáme...

Na lyžích

Letošní zima mi připadá, alespoň co se týče sněhové nadílky, ještě horší než ta loňská. Celoroční výpůjčka lyží pro kluky se nám tentokrát nevyplácí. Na lyžích jsme byli jen o jednom víkendu a už toho asi moc nedoženeme.


Nezapomněli jsme ani na svačinu.
 

A zase jsme se posunuli o kus dál, když i mladší Ondra jel sám na vleku a nebo oba kluci jeli spolu.

středa 24. prosince 2014

Pěkné Vánoce a modlitba pro povzbuzení radosti

Pěkné Vánoce, 
radost a dobrou náladu v novém roce 
přejí kluci!


V tradiční promluvě k římské kurii (22. prosince 2014) papež František mimo jiné připomněl potřebu radostného ducha a zdravého humoru. Prozradil svůj recept, kterým je denní modlitba Thomase Mora (1478-1535) a všem ji vřele doporučil. Díval jsem se, že existují její různé varianty. Té papežem uvedené se asi nejvíc blíží tento překlad:

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
a také něco, co bych jedl.
Dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mne s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidí dobro kolem nás,
ať s hříchem nikdy nevydržím
a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své pošetilé malé já.

Dej mi prosím humor, Pane,
a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života,
ať umím druhé potěšit.

neděle 7. prosince 2014

Čertíci v televizi (jen v pozadí)

Ze zásady kluky čerty nestraším. Vždy jsem jim říkal, že jsou to jen převlečení lidé. Když jsme byli ještě s lidmi, kteří "kouzlo" čertů chtěli udržet, tak jsem klukům alespoň říkal, že oni jsou křesťané, takže se čertů bát nemusí. Nikdy jsem tuto havěť domů nezval, ale pravidelně 5. prosince vyrážíme večer ven. Když už nějaký průvod potkáme, nikdy na kluky nežaluji a v případě potřeby vždy potvrdím, že jsou šikovní a celkem hodní. Jednak je to pravda a jednak si případné problémy řeším sám a nepotřebuji nějaké strašení. S trochou nadsázky bych mohl říct, že si je kdyžtak dostatečně vystraším sám, ale to není přesné.

Už několikátým rokem vyrážíme na Staroměstské náměstí, i když je tam plno lidí. Vzpomínám si, že kluci v minulých letech toužili po svítících rozích. Většinou jsem to odmítal. Letos jsem však udělal ústupek, zvlášť když jsem na rohy narazil ještě předtím a za méně než poloviční cenu, než za kterou je nabízejí právě třeba na Staroměstském náměstí. Takže jsme vyrazili s rohy i pomalovanou tváří.

Nakonec jsme byli trochu zklamaní, neboť na Staroměstském náměstí byl jen dav a žádného pořádného čerta jsme nepotkali, i když ze zpráv víme, že tam alespoň jeden byl. Tak jsme si náladu spravili nejenom předvánoční atmosférou, ale i trochou šaškování na pozadí vysílání zpráv TV Prima. Kluci si zamávali na kameru a já jsem si alespoň trochu zacvičil, když jsem je zvedal...

Pro zajímavost přikládám fotky ze záznamu vysílání:

V pozadí starší čertík.

 V pozadí mladší čertík.

pátek 21. listopadu 2014

Komentáře veselé i smutné

Každý rodič to zná, že s dětmi prožíváme chvilky veselé i smutné, zvlášť při jejich upřímných komentářích.

Šli jsme s klukama kolem zavřeného stánku, který byl obložený svíčkami a květinami. Zaujalo nás to, takže jsme se šli podívat blíže. Kromě cedule "z rodinných důvodů zavřeno" viselo za výlohou parte o náhlém úmrtí muže ve věku 39 let. Starší syn to komentoval soucitně slovy: "Chudák..." a po chvíli dodal: "Jen o dva roky víc než máma."

Doma jsem klukům ukazoval, že jsem si koupil vůni. Mladší syn se mě ptal, jestli je to parfém. Já jsem mu - nedávno poučen - odpověděl, že to není parfém, ale jen toaletní voda. A on mě odrovnal otázkou: "Tatí, toaletní voda je voda ze záchodu?"

Rovněž jsem se musel smát, když jsem zjistil, že kluci v sobě "pravdoláskaře" zřejmě nezapřou. Teprve dnes jsem při rozhovoru s klukama na téma diskuse o prezidentovi mezi dětmi ZŠ zjistil, že si už v úterý mladší Ondra vyrobil nejenom červenou kartu s textem "MILOŠE, DO KOŠE" (o té jsem věděl, heslo okoukal při návštěvě Národní třídy), ale i zelenou s textem "VÝBORNĚ HAVLE".

Místo Miloše skončily v koši na papír obě karty. Já jsem je vylovil, abych se s nimi pochlubil:



Ostrou kritiku kluků na adresu Zemana se snažim spíš krotit a alespoň ho používám jako ukázku, k jaké degeneraci může vést dlouhodobá konzumace alkoholu a pěstování zášti téměř vůči všem. A taky mi přijde komické a smutné zároveň, když je napomínám, aby nemluvili sprostě jako pan prezident.