Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 21. listopadu 2014

Komentáře veselé i smutné

Každý rodič to zná, že s dětmi prožíváme chvilky veselé i smutné, zvlášť při jejich upřímných komentářích.

Šli jsme s klukama kolem zavřeného stánku, který byl obložený svíčkami a květinami. Zaujalo nás to, takže jsme se šli podívat blíže. Kromě cedule "z rodinných důvodů zavřeno" viselo za výlohou parte o náhlém úmrtí muže ve věku 39 let. Starší syn to komentoval soucitně slovy: "Chudák..." a po chvíli dodal: "Jen o dva roky víc než máma."

Doma jsem klukům ukazoval, že jsem si koupil vůni. Mladší syn se mě ptal, jestli je to parfém. Já jsem mu - nedávno poučen - odpověděl, že to není parfém, ale jen toaletní voda. A on mě odrovnal otázkou: "Tatí, toaletní voda je voda ze záchodu?"

Rovněž jsem se musel smát, když jsem zjistil, že kluci v sobě "pravdoláskaře" zřejmě nezapřou. Teprve dnes jsem při rozhovoru s klukama na téma diskuse o prezidentovi mezi dětmi ZŠ zjistil, že si už v úterý mladší Ondra vyrobil nejenom červenou kartu s textem "MILOŠE, DO KOŠE" (o té jsem věděl, heslo okoukal při návštěvě Národní třídy), ale i zelenou s textem "VÝBORNĚ HAVLE".

Místo Miloše skončily v koši na papír obě karty. Já jsem je vylovil, abych se s nimi pochlubil:



Ostrou kritiku kluků na adresu Zemana se snažim spíš krotit a alespoň ho používám jako ukázku, k jaké degeneraci může vést dlouhodobá konzumace alkoholu a pěstování zášti téměř vůči všem. A taky mi přijde komické a smutné zároveň, když je napomínám, aby nemluvili sprostě jako pan prezident.

Táta na plný úvazek aneb Něco ze života

Náhodou jsem se ve středu večer dozvěděl, že byl právě mezinárodní den mužů (viz ZDE). Už zhruba před měsícem jsem napsal stručný status na Facebooku na téma "táta na plný úvazek", což je zároveň téma projektu Ligy otevřených mužů. Přiznám se, že mě často pobaví nějaké pohledy do života "mužů na rodičovské dovolené", které zní leckdy celkem pohodově. Jiným případem jsou v současnosti popularizační semináře a konference na téma "aktivního otcovství" nebo několikadenní akce "pro muže-táty". Nepochybuji o tom, že takové akce mohou mít pro muže-táty smysl. Jsou však určeny především pro ty, kteří si dokáží vedle rodičovství a práce vyšetřit příslušný čas. Taky má smysl psát a mluvit o tom, že je dnes IN pro muže být dobrým rodičem. Snad to alespoň částečně vyváží velké množství textů, které tak trochu vnucují představu, že IN pro muže je být majetný, pěstovat adrenalinové sporty a kromě šikovné asistentky si vydržovat ještě milenku.

Uznávám, že má situace je spíš výjimečná, i když zdaleka nejsem jediný muž, který zůstal s dětmi sám. Tak spíš pro zajímavost zveřejňuji pohled do naší každodennosti. Samozřejmě jsem úmyslně vybral dny s větším zatížením. Vůbec nechci, aby to vyznělo jako nějaká stížnost nebo pokus o vzbuzení lítosti. Naopak jsem rád, že mám děti a že s nimi mohu s takovou intenzitou zažívat radosti i starosti. A uvědomuji si, že je to nejenom velký dar, že jsme zdraví a šikovní, ale že řada žen-maminek je na tom stejně a leckdy i hůře (často slyším i vidím, jak si na ženu s dětmi okolí dovolí víc než na muže).

Tak zde pro zajímavost jeden rodičovský status ze života táty na plný úvazek:

Byl to den, kdy jeden syn odjížděl se školou na výlet a druhý byl doma nemocný.
6:00 budíček, snídaně a svačina pro syna, který v 7:00 odjížděl na školní výlet.
7:30 snídaně pro syna-maroda.
8:00 odchod do archivu, kde od 9:00 do 11:00 studium .
12:30 oběd pro syna-maroda a sebe.
13:45 vyzvednul jsem syna-výletníka.

Kvůli výletu jednoho syna a nemoci druhého jsme vynechali hudební nauku a získali tak chvilku volného času na malé vydechnutí po obědě. Jinak vždy ve 13:30 vyzvednu syna a odvezu ho na hudební nauku (od 14:00). Vrátím se ke škole pro druhého syna, kterého kolem 14:30 vyzvednu a odvezu také na hudební nauku (od 15:00). Od 15:00 do 16:00 se s jedním synem věnujeme škole, když čekáme v hudebce. Od 16:00 do 17:00 jsou oba na klávesách, takže mám chvíli na práci během čekání v ZUŠ.
15:30 jsem vyrazil se synem-výletníkem do hudebky alespoň na klávesy, které měl od 16:00. Během čekání v hudebce mám necelou hodinu na práci.
Cestou domů jsme nakoupili něco k jídlu, ať už na večer, tak i na druhý den (snídaně, svačina, oběd atd.).
Po 18:00 jsme dorazili se synem-výletníkem a nákupem domů. Zkontrolovali jsme školní věci, úkoly a další povinnosti (syn-marod dostává každý den mailem 2-3 úkoly od učitelky). Udělal jsem večeři, naplnil a zapnul pračku s prádlem.
Kolem 19:00 jsme večeřeli. Po večeři se šli kluci vykoupat, já poklidil po jídle, naplnil a zapnul myčku.
Po 20:00 jsem si s klukama povídal, přitom provedl drobnou údržbu (např. Ondra potřebuje promazávat suchou kůži na boku). S ohledem na únavu jsem nečetl, jen krátká modlitba.
Poté bylo třeba pověsit vyprané prádlo, vyskládat myčku, nachystat seznam oblečení na burzu dětského prádla (víkend jsme využili k vytřídění oblečení, ze kterého mladší syn vyrostl).
Zbylo ještě trochu času na práci a chvíli studia. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci.

A pro zajímavost dodávám ještě pohled na jiný den:

6:40 budíček, snídaně a svačina pro všechny.
7:45 jsme vyrazili s jedním synem do školy a s druhým jsme rovnou pokračovali na ORL.
Cca od 8:15 do 10:15 jsme strávili na poliklinice. V čekárně na ORL jsme měli štěstí, že jsme přišli včas a čekali jen asi hodinu a půl. Na ORL absolvoval syn pečlivé vyšetření (naštěstí ucho se zdá být v pořádku, o víkendu jsme byli na pohotovosti kvůli bolesti a zřejmě začínající zánět jsem začali léčit včas). Se zprávou jsme absolvovali prohlídku ještě u dětské doktorky (měli jsme štěstí, že nás vzala hned bez čekání, neboť měla zrovna volno) a odběry krve.
Cestou domů jsme se zastavili na trhu pro zeleninu a v obchodě pro svačinu a jídlo na večer a druhý den.
Krátce po 11:00 jsem dělal oběd, vyřizoval maily a chystal si věci, protože potřebuji odejít dřív.
Ve 12:00 jsme obědvali.
Zadal jsem synovi úkoly od paní učitelky, nachystal mu svačinu a odešel jsem na poradu.
Na ní jsem stejně přišel se zpožděním a i když mi to bylo trapné, s omluvou jsem odešel dřív, abych stihnul vyzvednout zdravého syna z družiny. Ta je maximálně do 17:00 hodin a dnes jsem tuto maximální dobu po dohodě s ním mimořádně využil. Většinou ho vyzvedává brácha už v 15:00. On je však ve družině rád a občas mě přemlouvá, že by tam rád zůstal déle.
Kolem 17.15 jsme dorazili domů. Klukům jsem dal svačinu, zkontroloval úkoly a před 18:00 jsem vyrazil pro oblečení, které jsem o den dříve dal na burzu dětského oblečení.
Kvůli drobnému zádrhelu se mise na burze protáhla skoro na hodinu, přesto jsem rád, že jsme jí nezmeškali jako vloni. Přimělo nás to k probrání a vyřazení některých věcí a utržené peníze se hodí.
Kolem 19:00 dělám večeři, naštěstí jsem jen ohříval, klukům včerejší večeři a sobě dnešní skromnější oběd.
Po večeři se šli kluci umýt, já sklidil po jídle a naplnil pračku.
Po obvyklých večerních rituálech je třeba složit usušené prádlo, aby bylo možné pověsit to čerstvě vyprané. Naskládání myčky odkládám na druhý den kvůli jiným neodkladným povinnostem. Zabral jsem se do práce a tentokrát jsem to ani do půlnoci do postele nestihl.

To nemluvím o tom, že by kromě rychlého přejetí vysavačem bylo potřeba sem tam vytřít, alespoň kuchyň, koupelnu a WC...

Při tom shonu alespoň zapomínám na bolest zubu. Zubařka mi oznámila, že se mi rozpadl můstek, odhalené místo je velmi citlivé a bolí třeba i při nádechu trochu studenějšího vzducu. Objednán jsem na polovinu prosince a už přemýšlím, kolik mě to bude stát...

pondělí 17. listopadu 2014

U příležitosti státního svátku


Vzhledem k tomu, že starší syn dobírá Penicilin, trávili jsme oproti původním plánům prodloužený víkend doma v Praze.

V sobotu po ránu jsem si řekl, že je vhodná chvíle na připomenutí si svátku, kvůli kterému si můžeme užít prodloužený víkend. Už nějakou dobu u nás neběží zprávy tak často jako dříve. I když připomínku 17. listopadu nebylo možné přeslechnout, dávám přednost tomu, že si s klukama o tom sami promluvíme.

Klukům jsem řekl, že si připomínáme boj, především studentů, za svobodu a demokracii. Jak v roce 1939 proti nacistům, tak v roce 1989 proti totalitnímu režimu. Na internetu jsme si pustili nějaké záběry z demonstrací konce 80. let. Především jsem jim ukazoval činnost tajných policistů při demostracích a jejich zásahy, když si vytahovali z davu konkrétní osoby a bili je. Rozdíl mezi svobodou a nesvobodou jsem jim vysvětlil právě na možnosti se svobodně vyjadřovat bez obavy, že někdo "tajný" něco odposlechne a udá nás.

Rovněž jsem klukům řekl, že i přes násilí vůči jednotlivým lidem a některé konkrétní zločiny tehdejší policie (mučení a vraždy) to vše bylo přece jen mnohem mírnější než třeba v Číně. Tam při brutálním potlačování protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 (začátkem června) zemřelo podle oficiálních údajů několik set a podle opozice více než tisíc lidí. Jenže jsem přitom pouštěl předtím nezkontrolované video, které obsahovalo záběry několika zmasakrovaných obětí, což nebyl dobrý nápad, i když na kluky to zapůsobilo. Alespoň jsem se to snažil napravit slavnými záběry neznámého hrdiny, který sám zastavil kolonu tanků (více viz např. ZDE).

Nahled

Raději jsme se vrátili k naší domácí "sametové revoluci". Pustili jsme si pár záběrů z demonstrací a velmi brzo jsme přešli k Václavu Havlovi, který je pro nás hlavních symbolem tehdejších společenských změn. Zajímavé je, jak ho kluci mají rádi, přestože si myslím, že doma nepěstujeme nějaký kult. Koukli jsme na nějaké shrnující komentáře ze dne jeho smrti a pár obrázků ze státního pohřbu. Je zajímavé, že ačkoliv jsou to již tři roky, tak si kluci pamatují, jak jsme tehdy v neděli večer 18. prosince 2011 zašli na Pražský hrad. Poslouchali jsme vyzvánění zvonů a zapálili svíčku. Také si vzpomínají na jeho oblíbené gesto: V jako vítězství, tj. vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Sami několikrát vzpomněli, jaká je škoda, že již nežije, protože to byl prý náš nejlepší prezident. Zvlášť ve srovnání se současným prezidentem.

Neděli jsme strávili bohoslužbou, ve společnosti přátel a k večeru hraní her. V pondělí jsme opět spíš odpočívali a užívali si volna. Zcela nám uniklo dění a výrazné protesty proti současnému prezidentovi. Přece jen mě napadlo, že se zajdeme na chvíli podívat na Národní třídu a nasát atmosféru připomínky 25 let svobody.

To bylo asi to hlavní, o čem jsme opakovaně mluvili. Ať jsou rádi a vděční, že žijí v době svobody. To samozřejmě automaticky neznamená, že by tato doba neměla svá negativa. Svoboda je cenným darem, ale klade na nás mnohé nároky.

Ještě přidávám pár čerstvých fotek...

Frontu, která se musela vystát pro vstup do památného podchodu, jsme nestáli.

Symbol pro vítězství, který kluci odkoukali od Václava Havla.

Kluci si chtěli něco napsat na tabuli. Překvapilo mě a potěšilo, co sami napsali. Martin přidal nakreslený symbol V, Ondra zase srdíčko.


Ondra si na zemi všimnul pohozeného vzkazu, který se klukům líbil a vyjádřili s ním souhlas.

Projekt Sólo rodiče

Po určitém váhání a nakonec kvůli podpoře dobré věci jsem před časem souhlasil s rozhovorem pro potřeby projektu Sólo rodiče občanského sdružení APERIO. Vybrali si z něj jen pár vět do souboru několika videí pro potřeby říjnového Mezinárodního kulatého stolu (info viz ZDE)


Odkaz na jedno z nich (kde jsem se mihnul hned 3x) viz ZDE.