Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

sobota 28. února 2015

Premiéra v živém vysílání TV NOE

Přes náročnou domácí situaci s marodama jsem se nakonec nechal přemluvit a přijal jsem pozvání do křesťanské televize TV Noe, abych absolvoval své první živé televizní vysílaní jako host, podle anotace dokonce jako "významný host", hodinového pořadu Dům ze skla? Kluci se naštěstí uzdravili a přátelé z farnosti je na ten večer přijali ke svým třem dětem, takže byli zajištěni. Já jsem se pro jistotu těsně před pořadem nadopoval kapkami proti kašli, takže jsem snad ani jednou nezakašlal, i když chvílemi bylo prý slyšet, jak funím svým plným nosem.

Byl jsem samozřejmě nervózní, ale nakonec to dopadlo celkem dobře, i když jistě by se leccos dalo říct líp. Jsem přece jen člověk spíš píšící a vždy mi trvá dost dlouho než jsem s nějakou formulací spokojený. Při přednáškách si mohu dovolit, že se opakuji případně doplňuji.

Do televize jsem šel s úmyslem udělat především reklamu na studium teologie, nakonec z toho vyšla spíš reklama na časopis Getsemany.

Pro případné zájemce je pořad k nalezení v archivu televize:
http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv



Únorové marodění a sníh v Praze

V únoru nás skolily bacily. Zřejmě spolu s vysvědčením si starší Martin ze školy přinesl streptokoka, takže místo plánovaných prodloužených pololetních prázdnin jsme se věnovali léčbě a braní antibiotik. Když už to po týdnu vypadalo na zlepšení, tak opět v noci z pátku na sobotu "zahořel" horečkou pro změnu mladší Ondra. Jak se později ukázalo, opět v tom měl prsty streptokok, takže nasazena antibiotika na 10 dní. A aby toho nebylo málo, tak se horečka na chvíli vrátila i u Martina. Já jsem s tím zápasil nakonec celkem statečně, i když jsem si dopřál "luxus" a ulehl asi na dvě dopoledne a jednou dal Ondrovi antibiotika o dvě hodiny dřív, abych se mohl s lékem trochu prospat.

Do toho začal nový semestr, postní doba a některé povinnosti, takže bylo a je opravdu veselo. Naštěstí kluci vydrželi týden ve škole, aby si vzápětí užívali týden jarních prázdnin. Já jen trnu, jak to vše Martin ve škole dožene, protože na zhoršeném prospěchu v prvním pololetí se nepochybně podepsal i zvýšený počet zameškaných hodin z důvodů nemoci. A to jsme absolvovali vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, kde konstatovali v podstatě vyšší inteligenci, ale zvýšenou unavitelnost a zvýšenou myšlenkovou abstrakci, která leckdy brzdí v normální činnosti (tj. napadají ho různé věci s tématem související, které není schopen či ochoten opustit ve prospěch dodělání zadaného úkolu). Na zvážení je i nějaké doučování, s větší trpělivostí a laskavostí než má leckdy přetížený táta.

Ještě před onemocněním jsem vzal kluky s sebou do práce, kde chvíli hlídali studenty píšící test. Starší Martin všechny při odchodu povzbuzoval, že určitě budou mít jedničku. Mladší Ondra obdivoval, jak byli všichni hodní, když učitel odešel z místnosti. To u nich ve třídě to prý vypadá jinak. Už nemocný Martin mi pak pomahal s opravou testů.


Chvilku, kdy onemocněl Ondra a Martin se už zdál být v pořádku, jsme s Martinem využili k procházce čerstvě zasněženou Prahou, abychom dali mamince na hrob kytičku k nedožitým narozeninám.




Cestou jsem po vzoru Čapkovy povídky Šlépěje vytvořil podobnou záhadu. Martin to samozřejmě neznal, takže jsem mu později dal tuto povídku k přečtení. Moc se mu to líbilo a dodnes na to vzpomíná.


S Martinem jsme rovněž pozorovali stopy zvířat. Třeba toto je veverka, která přeběhla před našima očima...


 ...toto byl Martin...


...a toto malý pes.

V obchodě jsme s Martinem vybrali pro maminku umělou růžičku, zhruba v barvě naší svatební kytice.


A do čerstvě napadaného sněhu jsem na hrobě obtiskli své dlaně.



Nakonec jsme i našeho malého maroda potěšili jarní kytičkou, živým narcisem.






Vzpomínáme...

Na lyžích

Letošní zima mi připadá, alespoň co se týče sněhové nadílky, ještě horší než ta loňská. Celoroční výpůjčka lyží pro kluky se nám tentokrát nevyplácí. Na lyžích jsme byli jen o jednom víkendu a už toho asi moc nedoženeme.


Nezapomněli jsme ani na svačinu.
 

A zase jsme se posunuli o kus dál, když i mladší Ondra jel sám na vleku a nebo oba kluci jeli spolu.

středa 24. prosince 2014

Pěkné Vánoce a modlitba pro povzbuzení radosti

Pěkné Vánoce, 
radost a dobrou náladu v novém roce 
přejí kluci!


V tradiční promluvě k římské kurii (22. prosince 2014) papež František mimo jiné připomněl potřebu radostného ducha a zdravého humoru. Prozradil svůj recept, kterým je denní modlitba Thomase Mora (1478-1535) a všem ji vřele doporučil. Díval jsem se, že existují její různé varianty. Té papežem uvedené se asi nejvíc blíží tento překlad:

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
a také něco, co bych jedl.
Dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mne s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidí dobro kolem nás,
ať s hříchem nikdy nevydržím
a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své pošetilé malé já.

Dej mi prosím humor, Pane,
a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života,
ať umím druhé potěšit.

neděle 7. prosince 2014

Čertíci v televizi (jen v pozadí)

Ze zásady kluky čerty nestraším. Vždy jsem jim říkal, že jsou to jen převlečení lidé. Když jsme byli ještě s lidmi, kteří "kouzlo" čertů chtěli udržet, tak jsem klukům alespoň říkal, že oni jsou křesťané, takže se čertů bát nemusí. Nikdy jsem tuto havěť domů nezval, ale pravidelně 5. prosince vyrážíme večer ven. Když už nějaký průvod potkáme, nikdy na kluky nežaluji a v případě potřeby vždy potvrdím, že jsou šikovní a celkem hodní. Jednak je to pravda a jednak si případné problémy řeším sám a nepotřebuji nějaké strašení. S trochou nadsázky bych mohl říct, že si je kdyžtak dostatečně vystraším sám, ale to není přesné.

Už několikátým rokem vyrážíme na Staroměstské náměstí, i když je tam plno lidí. Vzpomínám si, že kluci v minulých letech toužili po svítících rozích. Většinou jsem to odmítal. Letos jsem však udělal ústupek, zvlášť když jsem na rohy narazil ještě předtím a za méně než poloviční cenu, než za kterou je nabízejí právě třeba na Staroměstském náměstí. Takže jsme vyrazili s rohy i pomalovanou tváří.

Nakonec jsme byli trochu zklamaní, neboť na Staroměstském náměstí byl jen dav a žádného pořádného čerta jsme nepotkali, i když ze zpráv víme, že tam alespoň jeden byl. Tak jsme si náladu spravili nejenom předvánoční atmosférou, ale i trochou šaškování na pozadí vysílání zpráv TV Prima. Kluci si zamávali na kameru a já jsem si alespoň trochu zacvičil, když jsem je zvedal...

Pro zajímavost přikládám fotky ze záznamu vysílání:

V pozadí starší čertík.

 V pozadí mladší čertík.

pátek 21. listopadu 2014

Komentáře veselé i smutné

Každý rodič to zná, že s dětmi prožíváme chvilky veselé i smutné, zvlášť při jejich upřímných komentářích.

Šli jsme s klukama kolem zavřeného stánku, který byl obložený svíčkami a květinami. Zaujalo nás to, takže jsme se šli podívat blíže. Kromě cedule "z rodinných důvodů zavřeno" viselo za výlohou parte o náhlém úmrtí muže ve věku 39 let. Starší syn to komentoval soucitně slovy: "Chudák..." a po chvíli dodal: "Jen o dva roky víc než máma."

Doma jsem klukům ukazoval, že jsem si koupil vůni. Mladší syn se mě ptal, jestli je to parfém. Já jsem mu - nedávno poučen - odpověděl, že to není parfém, ale jen toaletní voda. A on mě odrovnal otázkou: "Tatí, toaletní voda je voda ze záchodu?"

Rovněž jsem se musel smát, když jsem zjistil, že kluci v sobě "pravdoláskaře" zřejmě nezapřou. Teprve dnes jsem při rozhovoru s klukama na téma diskuse o prezidentovi mezi dětmi ZŠ zjistil, že si už v úterý mladší Ondra vyrobil nejenom červenou kartu s textem "MILOŠE, DO KOŠE" (o té jsem věděl, heslo okoukal při návštěvě Národní třídy), ale i zelenou s textem "VÝBORNĚ HAVLE".

Místo Miloše skončily v koši na papír obě karty. Já jsem je vylovil, abych se s nimi pochlubil:



Ostrou kritiku kluků na adresu Zemana se snažim spíš krotit a alespoň ho používám jako ukázku, k jaké degeneraci může vést dlouhodobá konzumace alkoholu a pěstování zášti téměř vůči všem. A taky mi přijde komické a smutné zároveň, když je napomínám, aby nemluvili sprostě jako pan prezident.

Táta na plný úvazek aneb Něco ze života

Náhodou jsem se ve středu večer dozvěděl, že byl právě mezinárodní den mužů (viz ZDE). Už zhruba před měsícem jsem napsal stručný status na Facebooku na téma "táta na plný úvazek", což je zároveň téma projektu Ligy otevřených mužů. Přiznám se, že mě často pobaví nějaké pohledy do života "mužů na rodičovské dovolené", které zní leckdy celkem pohodově. Jiným případem jsou v současnosti popularizační semináře a konference na téma "aktivního otcovství" nebo několikadenní akce "pro muže-táty". Nepochybuji o tom, že takové akce mohou mít pro muže-táty smysl. Jsou však určeny především pro ty, kteří si dokáží vedle rodičovství a práce vyšetřit příslušný čas. Taky má smysl psát a mluvit o tom, že je dnes IN pro muže být dobrým rodičem. Snad to alespoň částečně vyváží velké množství textů, které tak trochu vnucují představu, že IN pro muže je být majetný, pěstovat adrenalinové sporty a kromě šikovné asistentky si vydržovat ještě milenku.

Uznávám, že má situace je spíš výjimečná, i když zdaleka nejsem jediný muž, který zůstal s dětmi sám. Tak spíš pro zajímavost zveřejňuji pohled do naší každodennosti. Samozřejmě jsem úmyslně vybral dny s větším zatížením. Vůbec nechci, aby to vyznělo jako nějaká stížnost nebo pokus o vzbuzení lítosti. Naopak jsem rád, že mám děti a že s nimi mohu s takovou intenzitou zažívat radosti i starosti. A uvědomuji si, že je to nejenom velký dar, že jsme zdraví a šikovní, ale že řada žen-maminek je na tom stejně a leckdy i hůře (často slyším i vidím, jak si na ženu s dětmi okolí dovolí víc než na muže).

Tak zde pro zajímavost jeden rodičovský status ze života táty na plný úvazek:

Byl to den, kdy jeden syn odjížděl se školou na výlet a druhý byl doma nemocný.
6:00 budíček, snídaně a svačina pro syna, který v 7:00 odjížděl na školní výlet.
7:30 snídaně pro syna-maroda.
8:00 odchod do archivu, kde od 9:00 do 11:00 studium .
12:30 oběd pro syna-maroda a sebe.
13:45 vyzvednul jsem syna-výletníka.

Kvůli výletu jednoho syna a nemoci druhého jsme vynechali hudební nauku a získali tak chvilku volného času na malé vydechnutí po obědě. Jinak vždy ve 13:30 vyzvednu syna a odvezu ho na hudební nauku (od 14:00). Vrátím se ke škole pro druhého syna, kterého kolem 14:30 vyzvednu a odvezu také na hudební nauku (od 15:00). Od 15:00 do 16:00 se s jedním synem věnujeme škole, když čekáme v hudebce. Od 16:00 do 17:00 jsou oba na klávesách, takže mám chvíli na práci během čekání v ZUŠ.
15:30 jsem vyrazil se synem-výletníkem do hudebky alespoň na klávesy, které měl od 16:00. Během čekání v hudebce mám necelou hodinu na práci.
Cestou domů jsme nakoupili něco k jídlu, ať už na večer, tak i na druhý den (snídaně, svačina, oběd atd.).
Po 18:00 jsme dorazili se synem-výletníkem a nákupem domů. Zkontrolovali jsme školní věci, úkoly a další povinnosti (syn-marod dostává každý den mailem 2-3 úkoly od učitelky). Udělal jsem večeři, naplnil a zapnul pračku s prádlem.
Kolem 19:00 jsme večeřeli. Po večeři se šli kluci vykoupat, já poklidil po jídle, naplnil a zapnul myčku.
Po 20:00 jsem si s klukama povídal, přitom provedl drobnou údržbu (např. Ondra potřebuje promazávat suchou kůži na boku). S ohledem na únavu jsem nečetl, jen krátká modlitba.
Poté bylo třeba pověsit vyprané prádlo, vyskládat myčku, nachystat seznam oblečení na burzu dětského prádla (víkend jsme využili k vytřídění oblečení, ze kterého mladší syn vyrostl).
Zbylo ještě trochu času na práci a chvíli studia. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci.

A pro zajímavost dodávám ještě pohled na jiný den:

6:40 budíček, snídaně a svačina pro všechny.
7:45 jsme vyrazili s jedním synem do školy a s druhým jsme rovnou pokračovali na ORL.
Cca od 8:15 do 10:15 jsme strávili na poliklinice. V čekárně na ORL jsme měli štěstí, že jsme přišli včas a čekali jen asi hodinu a půl. Na ORL absolvoval syn pečlivé vyšetření (naštěstí ucho se zdá být v pořádku, o víkendu jsme byli na pohotovosti kvůli bolesti a zřejmě začínající zánět jsem začali léčit včas). Se zprávou jsme absolvovali prohlídku ještě u dětské doktorky (měli jsme štěstí, že nás vzala hned bez čekání, neboť měla zrovna volno) a odběry krve.
Cestou domů jsme se zastavili na trhu pro zeleninu a v obchodě pro svačinu a jídlo na večer a druhý den.
Krátce po 11:00 jsem dělal oběd, vyřizoval maily a chystal si věci, protože potřebuji odejít dřív.
Ve 12:00 jsme obědvali.
Zadal jsem synovi úkoly od paní učitelky, nachystal mu svačinu a odešel jsem na poradu.
Na ní jsem stejně přišel se zpožděním a i když mi to bylo trapné, s omluvou jsem odešel dřív, abych stihnul vyzvednout zdravého syna z družiny. Ta je maximálně do 17:00 hodin a dnes jsem tuto maximální dobu po dohodě s ním mimořádně využil. Většinou ho vyzvedává brácha už v 15:00. On je však ve družině rád a občas mě přemlouvá, že by tam rád zůstal déle.
Kolem 17.15 jsme dorazili domů. Klukům jsem dal svačinu, zkontroloval úkoly a před 18:00 jsem vyrazil pro oblečení, které jsem o den dříve dal na burzu dětského oblečení.
Kvůli drobnému zádrhelu se mise na burze protáhla skoro na hodinu, přesto jsem rád, že jsme jí nezmeškali jako vloni. Přimělo nás to k probrání a vyřazení některých věcí a utržené peníze se hodí.
Kolem 19:00 dělám večeři, naštěstí jsem jen ohříval, klukům včerejší večeři a sobě dnešní skromnější oběd.
Po večeři se šli kluci umýt, já sklidil po jídle a naplnil pračku.
Po obvyklých večerních rituálech je třeba složit usušené prádlo, aby bylo možné pověsit to čerstvě vyprané. Naskládání myčky odkládám na druhý den kvůli jiným neodkladným povinnostem. Zabral jsem se do práce a tentokrát jsem to ani do půlnoci do postele nestihl.

To nemluvím o tom, že by kromě rychlého přejetí vysavačem bylo potřeba sem tam vytřít, alespoň kuchyň, koupelnu a WC...

Při tom shonu alespoň zapomínám na bolest zubu. Zubařka mi oznámila, že se mi rozpadl můstek, odhalené místo je velmi citlivé a bolí třeba i při nádechu trochu studenějšího vzducu. Objednán jsem na polovinu prosince a už přemýšlím, kolik mě to bude stát...