O kněžství s: Martinem Vaňáčem
Spoluzodpovědnost za církev máme všichni
Každý křesťan je nositelem tzv. všeobecné kněžství. Jak Vy osobně vnímáte své všeobecné kněžství (jako křesťan)?
Vnímám, že jsem křesťan. Křtem jsem přivtělen ke Kristu a začleněn do Božího lidu, církve. Mám účast na prorockém, kněžském a královském úřadu Ježíše Krista. Jsem pověřen a uschopněn přispívat k růstu a posvěcení církve. Je na mně, abych hledal svá obdarování (charismata) a přemýšlel, jak mohu být užitečný a prospěšný, nejenom ve farnosti, v církvi, ale i světu, resp. lidem kolem. Každý máme nějaká obdarování a úkoly, jen je třeba hledat, přemýšlet a zkoušet. Líbí se mi, jak apoštol Pavel ve 12. kapitole 1. listu Korintským píše o různých darech a obrazu církve jako těla, které má rozmanité údy, kde každý je potřebný a vzájemně jsme spolu spojeni. A když vypočítal dary, které lidé od Boha mohou mít, tak je vzápětí trochu relativizuje tím, že napíše: „Usilujte o vyšší dary!“ A následuje známá 13. kapitola, která opěvuje lásku, a ta je podle Pavla ještě „mnohem vzácnější cestou“.
Ono zní hodně vznešeně, když je v „magně chartě“ všeobecného (raději používám křestního) kněžství napsáno, že máme „hlásat mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1. list Petrův 2, 9). Rozumím tomu tak, že kromě hlásání radostné zvěsti (evangelia) o milosrdném Bohu, máme svědčit o Bohu slovy a především svým životem. Že se budeme snažit žít dobře a přijímat nejenom radosti ale i starosti, které život přináší. A spolu s Marií budeme moct vydat svědectví o Bohu v našem životě slovy: „Duše má velebí Pána... že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení... že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lukášovo evangelium 1, 46-49)
Jak lze prožívat své všeobecné kněžství jako otec?
Líbí se mi, že mohu svoje děti uvádět do tajemství světa, do kterého se narodily. A děti jsou zvídavé a nutí nás přemýšlet i o věcech, které považujeme za běžné, samozřejmé a nespokojí se s frázemi. Je to obohacující. Zároveň cítím velkou zodpovědnost, protože je známou věcí, že vztah k těm nejbližším a jejich jednání vůči dětem už od nejútlejšího věku může výrazně ovlivnit jejich pozdější vztahy k okolí, k autoritám a vlastně i k Bohu.
Jaké myslíte, že je povědomí svého všeobecného kněžství u křesťanů?
Těžko říct, ale spíš jde o to, co si pod tím lidé představují. Myslím, že stále ještě převažuje názor, že církví jsou především ti ve Vatikánu, na biskupstvích a na farách a případně ti, co jsou v církvi zaměstnáni. Zapomíná se, že církví jsme i my všichni pokřtění. Na druhou stranu také představitelé církve na to mnohdy zapomínají, a když hovoří třeba v médiích jménem církve, mám pocit, že leckdy mluví jen za sebe a uniká jim, že názory v Božím lidu jsou jiné. Ostatně to u nás ukázal i tzv. plenární sněm, kde se podařilo „zmobilizovat“ řadu věřících, kteří se zapojili do tzv. sněmovních kroužků. Pracovalo se s texty, diskutovalo se, předkládaly se nápady, návrhy, samozřejmě různé kvality. Jenže nakonec se ukázalo, že tento materiál příliš využit nebyl.
Takže na jedné straně pokřtění podle mne nejsou příliš vedeni k tomu, aby byli ochotni a schopni převzít svůj díl zodpovědnosti za církev. Na straně druhé ani řada biskupů a farářů si s aktivitou tzv. laiků neví rady.
Příliš nerozumím tomu, když se lidé vymlouvají, že nemají dostatečné teologické vzdělání. Bible nás vyzývá: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1. list Petrův 3, 15-16) V Matoušově evangeliu (10, 19-20) dokonce čteme: „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Přece nemusíme být chodící teologickou encyklopedií ani biblickým slovníkem, ale máme se snažit žít náš život s Bohem a o tom umět vydávat svědectví nám přiměřeným způsobem. Je jistě dobré znát Písmo, tradici a učení církve, ale kdo cítí potřebu hlubších znalostí, tak co mu dnes brání ve studiu soukromém nebo i na nějaké škole? Jsem přesvědčen, že každý máme nějakým způsobem pečovat o svoji víru, o ten dar, který jsme dostali. Navíc coby rodič si uvědomuji, že „náboženská výchova“ dětí začíná u mne. Není to jen o znalostech ale především o tom, jak a čím žiji.
Jak k tomuto povědomí vychováváte své děti?
Třeba tím, že se snažím, aby v kostele pokud možno vnímali, co se děje a proč tam jsou. Je velmi dobře, že je v našem kostele místnost pro děti. Kluci si tam rádi hrají třeba během setkání maminek. V době bohoslužby je tam však nepouštím, protože jim říkám, že v kostele nejsme proto, aby si hráli. Už se mi i stalo, že byli k neudržení, tak jsme raději z kostela odešli úplně, než bych je nechal si při bohoslužbě hrát, to můžou doma.
Myslíte někdy při modlitbě (nebo mši svaté) na své všeobecné kněžství?
Při bohoslužbě se snažím o pozornou a aktivní účast, nakolik mi to děti dovolí. Hlasitě recituji a odpovídám to, co je vyhrazeno shromážděným věřícím. Mlčky sleduji a připojuji se k modlitbám, které jménem celého shromáždění pronáší předsedající kněz, k čemuž přisvědčím hlasitým amen. Pokud to jde, účastním se společného zpěvu.
Rok kněží je příležitostí reflektovat roli kněze v dnešní společnosti – to může znít frázovitě, ale je to i velká výzva. Jak ji vnímáte Vy a co vy konkrétně od kněze očekáváte?
Spíš bych se ptal, jak můžu být užitečný a prospěšný já. Kněží jsou dnes přetížení. My z Prahy a zvlášť zde u salesiánů jsme rozmazlení, protože máme dostatek dobrých kněží a můžeme si vybírat. Kněžím bych mimo jiné přál, aby se jim dařilo v lidech kolem sebe nacházet a rozvíjet jejich obdarování (charismata) a pomáhat jim smysluplně jich využívat pro dobro církve.
Ohledně služebného kněžství si myslím, že římskokatolická církev potřebuje hlubokou reformu. Zdobrovolnění celibátu, jakkoliv potřebné, není tím hlavním problémem. Závažnějším problémem je ochota či neochota členů církve přijmout odpovědnost za poslání církve a podle svých možností ji realizovat. Navíc v české církvi máme zkušenost jak s ženatými kněžími, tak s kněžími v civilních povoláních. Jejich služba přináší plody a je škoda, že se představitelé církve snaží tyto hřivny spíš „zakopat“ a vrátit se k „běžné praxi“.
Inspirující může být situace rané církve, ve které existovala mnohost různých služeb, jak je třeba uvedeno v listu Efezským (4, 11-13): „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“
Cílem je „budování Kristova těla“ a dorůstání do „zralého lidství“. To by mělo být i naším cílem!
Mili pratele,
diky za podporu.
Martin
PS: Pro moji mamu i pro nas nejblizsi to bylo vlastne vysvobozeni, zvlast kdyz se od zacatku roku jeji stav stale vice zhorsoval. Staral se o ni v Tabore hlavne jeji manzel (neni to muj otec, jednalo se o druhy snatek po dramatickem rozvodu nasich rodicu pred mnoha lety; ale byli spolu uz asi 25 let). Vnimam jeho velkou bolest, prestoze jejich vztah byl velmi komplikovany (coz je receno jeste hodne diplomaticky). I diky tomu nebyl muj vztah k nemu (a naopak) jednoduchy, ale snazil jsem se mu byt oporou, predevsim v posledni dobe a hlavne bezprostredne po smrti mamy (zemrela v manzelove pritomnosti ve stredu kratce po 5. hodine rano, treti tyden pobytu v hospicu v Cercanech, po dvoudennim komatu). Mimo jine take proto, ze si celkem dovedu predstavit, co clovek v takove chvili citi, prestoze podobne situce proziva kazdy jinak. Je pravda, ze pro samou starost chvilemi zapominam, ze zemrela vlastne moje mama, ktere jsem za mnohe vdecny a se kterou jsme toho velmi mnoho zazili (jednak tim, ze ani jedno jeji manzelstvi prilis nefungovalo a i tim, ze ze sourozencu jsem byl tak nejak nejvic k ruce - napr. vzpominam, ze jsme jen my dva jeli pred 12 lety na soudni, abychom se rozloucili s tragicky zesnulym 18tiletym mladsim bratrem atd.).
I pres vlastni tezkou nemoc (recidivu rakoviny prsu ji lekari zjistili na jare 2007 jen par mesicu pred zjistenim nadoru u moji manzelky a v jednu dobu byla jeji prognoza horsi nez u manzelky) se mi snazila do posledni chvile pomahat a nase situace (zvlast po smrti manzelky na jare lonskeho roku, vlastne presne pred rokem a mesicem) ji velmi trapila. Dobre si vzpominam, jak pri posledni navsteve u nas v polovine prosince minuleho roku uz jen zcela vysilena sedela a plakala, jak moc ji mrzi, ze uz mi nemuze pomoct.
Byla velmi obetava, az moc, coz jeji okoli casto zneuzivalo. Mnohokrat jsem se zlobil, ze na sebe vubec nemysli. Ale bylo to tezke, protoze kdyz nekdy zacala rikat sva prani a predstavy, tak jsem mel pocit, jako kdyz mluvi naivni pubertacka, tedy zvlast kdyz se jednalo o partnerske vztahy. Z vypraveni mam pocit, ze jeji rodice meli velmi pekny vztah, bohuzel ho mohla vnimat prave jen ocima pubertacky. Zhruba od 15 let se starala o 5 let mladsiho bratra a tezce nemocnou maminku (taky rakovina) a tedy i o domacnost (citát z jejího deníčku z doby 16. narozenin viz ZDE). Myslim si, ze jeji tatinek byl dobrym muzem a tatou. Nemoc manzelky ho vsak trapila vic a vic, nakonec ji nahlou smrti predesel a zemrel o pul roku driv. Moji mame bylo 19 let, kdyz ji kratce po sobe zemreli oba rodice. Tim vsak zdaleka jeji trapeni neskoncilo.
Jak jsem jiz psal, malokdy rikala sva prani a kdyz uz je vyslovila, tezko je bylo mozne splnit. To se tyka i posledniho rozlouceni. Obcas jsme o tom spolu mluvili a neni se co divit, protoze smrt byla v jejim zivote pritomna asi vice nez u jinych lidi. Castokrat rikala, ze nechce cerne parte, ale zelene. Na jare jsem ji vsak v tomto opet oponoval a rikal jsem, ze pokud to budu zarizovat ja, tak se omlouvam, ale nebudu behat po copyshopech a zjistovat, kdo by mi vyhovel. Takze parte v priloze je klasicke cerne. Vzdy si prala, aby se na jejim pohrbu nesmutnilo a neplakalo. Na druhou stranu se na svuj zivot zvlast v poslednich letech divala velmi kriticky. Taky proto asi jeste v breznu vyjadrila prani, ze si pohrebni rec namluvi sama a pry bude na tema: Jak jsem si zkazila zivot. Nastesti k tomu nedoslo, protoze ani to bych ji zrejme nemohl splnit.
Omlouvam se, ze jsem nakonec nad ramec svych puvodnich umyslu pripojil i par osobnich poznamek, ktere me pri psani tohoto mailu napadly. Kdyz pred rokem zemrela moje manzelka Lenka, sepsal jsem hned druhy den nas pribeh (odkaz na něj viz ZDE). Rada lidi mi za nej dekovala. Nyni jsem na to sice taky trochu myslel, ale situace je prece jen jina. Predevsim citim, ze musim vic setrit silami, uz tak je toho na mne stale pomerne hodne. Navic - snad to vyjadrim srozumitelne - Lenka byla moje pritomnost a budoucnost, moje mama byla spis moje minulost. Bezpochyby byla nejdulezitejsi zenou v mem zivote a diky ni jsem takovy, jaky jsem, ale uz jsme zili kazdy svuj zivot, prestoze diky okolnostem jsme byli v uzkem kontaktu.
Taky se omlouvam, ze posledni dobou pisu trochu podobne zpravy. Nevymyslim si je a navic mi pomaha, kdyz se o ne mohu podelit alespon takhle virtualne. Nebojte se, ze bych ztracel chut do zivota, je tomu prave naopak. Asi o to vic si vazim veci, ktere bych mozna za normalnich okolnosti ani nevnimal. Predevsim mam dva sikovne kluky, ktere si ne vlastni vinou prozivaji taky sve, ale snazim se, aby to i oni zvladali. Nakonec to mozna mnohdy zvladaji lip nez my dospeli. Ja jsem treba chvili vahal, kdy a jak mam umrti babicky Martinkovi oznamit. Jsem zvykly s nim jednat laskave ale pravdive, tak se mi to osvedcvilo i v minulosti. Do hospicu za mamou se mnou kluci jezdili a babicce jsme vzdy neco vezli, Martinek vetsinou nakreslene slunicko, maly Ondra jen cmaranici. Ten je prece jen jeste maly (v cervnu mu budou dva roky), takze se nemocne babicky trochu bal. Po dobu navstevy se vetsinou dobre bavili, napr. na polohovaci posteli, kterou obdivuhodne dobre ovladal i maly Ondrej. Mamy manzel mel rozptyleni a ja radeji ani nechtel vedet, co vsechno s klukama provadi. Projizdka po chodbach hospicu v koleckovem kresle byla to nejmensi. Pri posledni navsteve jsem tepvre zjistil, co znamenalo, kdyz kluci s nadsenim vypraveli, ze jezdi na vane. V hornim patre byla koupelna s pomerne dumyslnym zarizenim na koupani nepohyblivych pacientu, kam pry s klukama pravidelne chodili a ruzne si hrali. Kdyz jsem je pristihnul, tak me to sice pohorsilo, ale tezko jsem zadrzoval smich, kdyz jsem videl, jak maly Ondra dalkovym ovladanim pomalu spousti Martinka do vany. Moji mamu navstevy kluku hodne unavovaly, ale byla rada, kdyz je videla a kdyz ji oba kluci pri odchodu delali na celo krizek. Martinek ji pral, aby ji bylo lip nebo aby se uzdravila. Citil jsem uz driv potrebu mu rict, ze babicka je hodne nemocna a ze se uz asi neuzdravi a zemre, resp. pujde za maminkou do nebicka. Vzal to tak, jak jsem to rikal.
Ve stredu dopoledne jsem vahal, zda mu to, ze babicka zemrela, mam rict, protoze jsem mel domluveno, ze budou cely den u kamaradky a jeji rodiny na navsteve, abych mohl zarizovat potrebne veci. Chtel jsem to rict tak, abych potom mohl byt s nim, kdyby to potreboval. Nakonec jsem mu to rekl, protoze se ozyvali ruzni lide a stejne jsem o tom porad mluvil, takze by byla jen otazka casu, kdy se to dozvi a ja chtel, aby to slysel v klidu a ode mne. Prekvapilo me, jak hned vedel, co to znamena, kdyz jsem mu rekl, ze babicka dnes rano zemrela. Podival se smutne a rekl: „tak to mi zustal uz jen Zdenek“ (mamy manzel a samozrejme pro nej stale spojeni babicka a Zdenek). Pak se rozplakal, ze mu umrela babicka. Objal jsem ho a rozplakal se take. Trvalo to jen chvilku. Rekl jsem mu, ze to byla moje maminka a jako jemu umrela maminka, tak umrela nyni i moje maminka. Tak jsme ted na tom stejne a hned jsem ho povzbudil, ze jsme prece sikovni kluci a ze to spolecne zvladneme tak, jako to zvladame dosud. V tom jsme se oba ujistili. Po chvilce sice opet chvilku knoural, ze chce za maminkou do nebicka, ale rikal jsem mu, ze bych byl nerad, kdyby nas tady s Ondrou nechal samotne a navic, ze si jeste spolu hodne uzijeme, k cemuz souhlasne prikyvnul. Za chvilku to venku uz dulezite oznamoval dvema sousedkam, co ze se to dnes stalo, ze mu umrela babicka. Byl to pro ne trochu sok, kdyz jim to tak maly spunt s takovym klidem oznamuje. Kamaradku jsem strucne informoval, jak ma v pripade stesku postupovat, ale pry to ani nebylo potreba. Sice nekolika lidem tuto novinku oznamoval, ale nebyl smutny. Vim, ze se to bude ve slabsich chvilkach vracet, ale to k tomu patri. Zazil uz horsi veci, takze se neni co divit, ze pres svuj nizky vek uz zrejme chape, o co jde (v breznu mu byly 4 roky). Spis se to projevuje tak, ze se ted se mnou chodi casteji mazlit a rika mi, ze by byl nerad, kdyby me ztratil.
Zase jsem se zamyslel a rozepsal. Pro tuto chvili uz opravdu koncim a dekuji vam, ze na nas myslite.
Preji vam vse dobre!
