Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

středa 15. září 2010

Zajímavý dokument a malá vzpomínka

V úterý večer jsem v televizi zahlédl zajímavý dokument s názvem Cesta domů. Byl to dokument o domácím hospicu Cesta domů, který natočila Olga Sommerová v roce 2003. Je tedy z doby, kdy se činnost hospicu teprve rozbíhala (byl založen v roce 2002).

Samozřejmě mi tento dokument připomněl i naše zkušenosti s domácím hospicem o pár let později (stručně jsem je popsal v roce 2009 v lednovém čísle časopisu Porozumění, strany 8-9). Zvlášť jsem zavzpomínal na výbornou MUDr. Marie Goldmannová, která v dokumentu hodně mluvila a která byla naše ošetřující lékařka. Dnes už v domácím hospicu nepracuje, je primářkou hospicu sv. Štěpána v Litoměřicích.

Když k nám paní doktorka chodila, tak jsem se dozvěděl, že psycholog PhDr. Petr Goldmann, který měl rozhodně nejlepší přednášku v rámci přípravy na manželství, pořádané Centrem pro rodinu při pražském arcibiskupství, je její manžel. Pokud si dobře pamatuji, tuto přípravu jsme s manželkou absolvovali právě v roce 2003, kdy byl natočen z´míněný dokument o hospicu. Ostatně ono to bylo celkem úsměvné. Měl jsem totiž skoro každý večer ve všedních dnech plný. Zahlédl jsme letáček, který informoval o přípravě. Zaujalo mě to z několika důvodů. Jednak jsem si říkal, že by moje budoucí žena mohla slyšet o křesťanství taky od někoho jiného než ode mne, jednak že by to mohlo být zajímavé setkání s jinými partnerskými dvojicemi a především bychom si tak vyhradili jeden večer pro sebe. Už jsem měl s přípravou zkušenost, protože jsem jí absolvoval už před pěti lety s jinou ženou. Bylo to spíš ze zvědavosti, protože jsme svatbu neplánovali.

Ostatně moje zkušenost s těmito kurzy mě vedla k myšlence, že bych se na podobných kurzech rád podílel. Připadá mi zajímavé a důležité, když se manželé podělí o svoje zkušenosti ze společného života s těmi, kdo o manželství teprve uvažují. Rozhodně je to přínosnější než mnohá teoretizování svobodných kněží (čímž ale nevylučuju, že existují i zkušení a moudří kněží, kteří mohou být v této oblasti prospěšní). Uvědomoval jsem si však, že kompetence k smysluplné účasti na podobných akcích nespočívá ve vzdělání, ale především v praxi, pět nebo lépe deset a více let fungujícího manželství. Život mi ale přichystal něco jiného...

To bylo pár myšlenek a vzpomínek, které ve mne vzbudil dokument o hospicu.

2 komentáře:

  1. Martině, zmíněný dokument jsem taky viděla. Všichni doma spali a tak jsem na to byla sama. Byl to velmi silný zážitek a krásný dokument o opravdu krásných lidech, ale smutných věcech. Vzpomněla jsem si na Tebe a znovu musím smeknout. Můj muž by toto rozhodně nezvládl. Ostatně ani já si nejsem sama sebou jistá. Ty jsi k tomu měl navíc dvě velice malé děti.
    K Tvému nápadu, myslím, že je to velice dobrá myšlenka. I pro mě jako ateistu by to kdysi určitě mělo přínos. Teď už mám rady na rozdávání (s manželem jsme 20 let od mých 16-ti let, brali jsme se před 15-ti lety)
    Hezký den
    Dana

    OdpovědětVymazat
  2. Nevim, mne to jako dobry napad nepripada. Je sice hezke sdilet zkusenosti z vlastniho zivota nebo se nechat poucit od starsich, ale chodit kvuli tomu na "krestanske" seance a kurzy mi prijde divne/sektarske.

    OdpovědětVymazat