Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pondělí 1. listopadu 2010

Večerní procházka s lampióny

Kluci o víkendu zatoužili po lampiónech, tak jsme je koupili. Nejprve obyčejné na svíčku (samozřejmě bez svíčky) a dnes, když jsem pomalu začal koumat nad tím, jak do nich natáhnu drátky se žárovičkou, tak jsem náhodou narazil na lampióny se žárovkou na baterky. Vyzkoušeli jsme je ve tmě v koupelně a bylo jasné, že je musíme hned vyzkoušet i za tmy venku. Takže kluci netrpělivě vyčkávali, až se venku setmí.

Nemám rád "dušičkové běsnění" na hřbitovech, ale vždy se s klukama zajdeme podívat, jak to na hřbitovech v těchto dnech všechno svítí. Tentokrat jsem se rozhodl, že vyrazíme s lampióny a zajedeme na hřbitov dát svíčky na hrob mamince. Spojíme tak hned několik věcí najednou.

Když jsem tehdy vybíral hřbitov a místo, kde bych nechal udělat hrob, tak jsem neváhal a rozhodl se pro hřbitov, který mi připadá prostorný, prosvětlený a pěkný. Není tak ponurý a přeplněný, jako jsou Olšany, které jsem před třinácti lety prochodil křížem krážem, abych vybral volný kousek pro hrobové místo mladšího bráchy. No prostě jsem zase ocenil tu svojí volbu...

Našel jsem si, že dnes mají prodlouženou otevírací dobu. Nachystal jsem kluky a mohli jsme vyrazit.






Když jsme dorazili na místo, byla skutečná tma a už tam skoro nikdo nebyl. Paní už jen kontrolovala, že dobře zavřela svůj obchůdek. Zdravila nás, protože si nás už pamatuje a jen se ptala, zda jsme náhodou něco nechtěli. Ale my že ne, jen se kluci chlubili se svými lampiony.

Sotva jsme vešli, tak se kluci podivili, jaká je to tma. Tak jsem je povzbudil, ať s enebojí, že přece mají lampióny.




Když jsem jim pak tuto fotku (lampióny ve tmě) ukazoval, tak se ohromně nasmáli.

Tak jsem to pro srovnání vyfotil i s bleskem, který kluky trochu překvapil.




Koukám na to a říkám: "Tak kluci, ještě jednou a tentokrát s úsměvem." A jelikož jsou to kluci šikovní a poslušní, tak tam byl úsměv (a já se směju, jak Ondra netuší, odkud to vlastně fotím a jakým směrem se to má usmívat)...




Pak jsem na přání kluků fotil opět nejprve bez blesku...




... a potom téměř totéž s bleskem.




U hrobu maminky jsme zapálili svíčky, pomodlili jsme se a ještě jsme se vydali na menší procházku kolem. Kluci drželi lampióny a druhou rukou se drželi mne. Pozorovali jsme svíčkami osvětlený hřbitov, procházeli jsme i temnější částí a kluci mi říkali, že už se docela bojí. Nechtěl jsem je nějak trápit, takže jsme zamířili k východu. Martínek se ještě několikrát zeptal, jestli jsme se náhodou neztratili.

Myslím si, že to byl dobrý nápad a podařená akce. A nemyslete si, že by kluci byli nějak smutní nebo zaražení. To jen v té tmě se trochu báli a šeptali. Před hřbitovem už zase měli chuť na blbnutí a musel jsem je znou napomínat, že lampióny jsou na svícení a ne na šermování. Cestou domů jsme si pak zazpívali (s rádiem) a kluci se už těšili na večerní pohádky, které sledovali, zatímco jsem uvařil dobrou večeři. Pak bylo trochu toho obvyklého napomínání kvůi neuklizeným hračkám v pokojíčku, což kluci rychle napravili. Po večeři a večerní hygieně se spokojeně uložili k spánku. No, Ondra ještě asi třikrát přišel s jeho obvyklým "Tatí, já ti chci něco žíct... Mám tě lád..." a taky se byl napít.


Ondra se dnes ve školce opět počůral a trochu plakal. Podle Martínka se to děje na zahradě, tak přemýšlím, co s tím uděláme. Martínek na něj evidentně nedohlídne a jen mi říká, že na to má "svoje lidi", že se tam o něj starají jeho kamarádky (je fakt, že jsem si už několikrát všimnul, že když měl někdo z menších dětí nějaký problém, tak tam k němu přiběhla jedna z holčiček a pomohla mu). Na druhou stranu Ondra jinak nijak smutně nevypadá a když už mě dnes venku hodně zlobil, jak blbnul, tak mu říkám, ať si nějakou tu blbnoucí náladu schová právě na ty chvíle, kdy ve školce kňourá. Už jsem vymyslel a říkal jsem mu, že bychom tu dobrou náladu, když jí bude mít, mohli nějakou schovat do krabičky. Tu by si vzal s sebou do školky a otevřel by si jí, kdyby na něj přišel nějaký ten smutek. Uvidíme, jestli to nějak vymyslíme a zrealizujeme...

3 komentáře:

  1. Mily Martine,

    kdyz jela nase dcera se skolkou na skolu v prirode, zadali nas ucitelky, at jim s sebou dame "pilulky proti stesku" na vecer, kdy deti odlouceni od rodicu snaseji nejhur. My detem bonbony nedavame, tak jsme koupili takove male vitaminkove medvidky a dali je dcerce s tim, ze kdyz se ji bude styskat, ma si jeden vzit, ze to pomuze. No, placebo efekt zafungoval... Tak mozna kdybyste tu krabicku naplnili nejen dobrou naladou, ale jeste pilulkami proti smutku, tak by to treba mohlo fungovat dobre:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super povídání a nádherné fotky. Kluci jsou úžasní a slůvka: "Mám Tě lád"...vehnaly slzy do mých očí. Krásné podzimní dny.

    OdpovědětVymazat
  3. Milý Martine, moje vloni tříletá dcerka špatně snášela nástup do školky. Hodně se jí stýskalo - po mně, po tatínkovi, po bráškovi. Na radu učitelky, jsem jí s sebou do kapsy dala rodinnou fotku, že vždycky, když jí bylo smutno, mohla se kouknout a vědět, že i když ne fyzicky, tak určitě aspoň psychicky a na fotce jsme byli s ní. NEvím, jestli si Ondra stýská třeba právě pro to, tak jenom inspirace od nás"=0

    OdpovědětVymazat