...nebo taky takhle...
sobota 31. července 2010
pátek 30. července 2010
Máme hrazdu
Už skoro před rokem jsem si koupil hrazdu k navrtání do stropu. Za celý rok se mi nepodařilo zrealizovat její přivrtání, ať už vlastními silami nebo s něčí pomocí. Kromě obtíží s vrtáním do panelu především neberu na lehkou váhu varování, že čtyři osmičkové šrouby prostě hrazdu udržet nemohou. Kdybych neměl děti, tak to risknu, ale nechci, aby to některémů z kluků spadlo na hlavu.
Takže jsem si pořídil hrazdu druhou, tentokrát tu do dveřních rámů. Dlouho jsem jí odmítal, protože se na ní nedají dělat shyby se širokým úchopem. Ale nakonec jsme to risknul a jsem rád, že jí mám. Cvičíval jsem v podstatě od patnácti let. Nikdy jsem nebyl žádný kulturista, ale bylo příjemné cítit, že člověk má trochu síly a něco vydrží, s otcem či kamarády na stavbě a tak. S manželkou jsme sice taky občas zašli do fitnesscentra, ale raději jsme hráli squash nebo badminton. Mám sport rád, ale přitom shonu posledních let na něj nějak není čas. A Martínek mi už často říká, že bych měl cvičit, že už ho skoro neunesu...
Nakonec kluci se na hrazdě taky vyblbnou. I když trochu se protáčí (přivrtávat jí na pevno mezi dveře nechci) a zrovna před chvílí na ní Martínek tak dlouho blbnul, až spolu s ní spadnul...
Nakonec jsem si před pár dny pořídil i nové jednoruční činky. Možná jsem blázen, každou chvíli mě nadchne něco jiného. Jeden čas jsme hodně kupoval DVD, ale stejně nemám čas je sledovat. Pak jsem se nadchnul pro nákup cizojazyčných teologických knih přes internet, to jsem si taky zakázal do chvíle, než něco přečtu. Tak teď je to pro změnu něco letního, oddechového...
Léto si s klukama opravdu užíváme, takže se omlouvám, že blog zanedbávám (nejenom blog).
Takže jsem si pořídil hrazdu druhou, tentokrát tu do dveřních rámů. Dlouho jsem jí odmítal, protože se na ní nedají dělat shyby se širokým úchopem. Ale nakonec jsme to risknul a jsem rád, že jí mám. Cvičíval jsem v podstatě od patnácti let. Nikdy jsem nebyl žádný kulturista, ale bylo příjemné cítit, že člověk má trochu síly a něco vydrží, s otcem či kamarády na stavbě a tak. S manželkou jsme sice taky občas zašli do fitnesscentra, ale raději jsme hráli squash nebo badminton. Mám sport rád, ale přitom shonu posledních let na něj nějak není čas. A Martínek mi už často říká, že bych měl cvičit, že už ho skoro neunesu...
Nakonec kluci se na hrazdě taky vyblbnou. I když trochu se protáčí (přivrtávat jí na pevno mezi dveře nechci) a zrovna před chvílí na ní Martínek tak dlouho blbnul, až spolu s ní spadnul...
Nakonec jsem si před pár dny pořídil i nové jednoruční činky. Možná jsem blázen, každou chvíli mě nadchne něco jiného. Jeden čas jsme hodně kupoval DVD, ale stejně nemám čas je sledovat. Pak jsem se nadchnul pro nákup cizojazyčných teologických knih přes internet, to jsem si taky zakázal do chvíle, než něco přečtu. Tak teď je to pro změnu něco letního, oddechového...
Léto si s klukama opravdu užíváme, takže se omlouvám, že blog zanedbávám (nejenom blog).
pátek 9. července 2010
Před třinácti lety...
Před třinácti lety, ve středu 9. července 1997, žila republika záplavami. Přicházel jsem odpoledne domů z práce a před vchodem jsem zahlédl policejní auto. Napadlo mě, že je policie u nás. Vůbec nevím, proč mě to napadlo, nebyl k tomu žádný důvod. Jaké bylo překvapení, když přijíždím výtahem a vidím, že je to pravda. Dva příslušníci a ve dveřích pobledlá máma. Později jsem se dozvěděl, že to byla už jejich druhá navštěva. Přišli se přesvědčit, že je máma v pořádku. Nyní byli rádi, že někdo přišel domů, takže tam máma už nebude sama.
Ani se nestačím zeptat, co se stalo. Mladší brácha, Marek, zemřel. Utopil se. Zprávu přijímám jako omráčený. Co na to říct?
Před třinácti lety zemřel mladší brácha. Pravda, bylo to s ním náročné. Narodil se do rozpadající rodiny. Oproti mně a starší sestře zřejmě situaci příliš nerozuměl. Bylo to na něm znát. Jeden čas měl tik v obličeji, měl potíže se soustředěním a přestože byl inteligentní, na střední škole se zhoršoval v prospěchu natolik, že ho odmítli pustit k maturitě...
Byl na chatě s kamarády. Byl tam o víkendu a chtěl jet znovu. Nechtěli jsme ho pustit. Měl se především učit na podzimní maturitu. Na druhou stranu se zdálo, že u něj docházelo ke změně k lepšímu. Později jsme se dozvěděli, že se snad poprvé zamiloval a chtěl být dotyčné na blízku...
Před třinácti lety jsem zjišťoval informace a dovolal jsem se na soudní, kam převezli bráchovo tělo. Chtělo to trochu vyjednávání, ale dohodli jsme se, že bychom se s mámou přijeli podívat a rozloučit. Domluvil jsem se se svojí tehdejší přítelkyní, její rodina mi půjčila auto a ona jela s námi...
Druhý den jsme jeli s mámou a jejím manželem na místo, kde se událost odehrála a na místní oddělení policie. Tam jsme si procházeli protokoly z výslechu kamarádů. Událost se stala v obci Libeř na břehu rybníka Mordýřka (jak příznáčné jméno). Při čtení protokolů se mi sevřelo hrdlo zvlášť ve chvíli, kdy kamarádi vypovídali, jak se jeden pokoušel tonoucího bráchu vytáhnout, ale ten sebou pod vodou tak mrskal, že to bylo nad jeho síly. Tj. když jsem si uvědomil ten bráchův zápas o život. Stejně dodnes nikdo nevíme, co se stalo. Brácha nebyl dobrý plavec, i proto nešel s kamarády do vody. Zůstal na břehu a snad je z hráze pozoroval jak si dál od hráze, na mělčině, hrají a blbnou ve vodě. Nikdo neví, proč se rozhodl vlézt do vody a zkusit za nimi doplavat. Také nevíme, co se stalo, že zřejmě zazmatkoval, asi se rozhodl vrátit ke břehu a zmizel pod vodu. Kamarádi si toho všimli až po chvíli, vrátili se na místo a jeden se ho snažil vytáhnout... Už si nevzpomínám, zda ho na břeh vytáhli později kamarádi nebo až přivolaní záchranáři. Každopádně pokusy o oživění už byly marné... V protokolech se mihnul i nějaký rybář, který seděl nedaleko a prý klukům odmítnul pomoct. Tehdy nebyly mobily tak běžné, takže bylo třeba běžet kus cesty, aby bylo možné přivolat pomoc. Dotyčný rybář pak raději utekl. Ovšem hned jsem si uvědomil, že nemá smysl se tím zabývat. Už by nikdo bráchovi život nevrátil. A vytvářet si pocit, že za jeho smrt mohl někdo druhý by stejně nemělo smysl. Naopak, když se setkávám s případy, že za smrt blízkého prokazatelně mohl někdo druhý, tak jsem rád, že v případě úmrtí lidí kolem mne tomu tak nebylo...
Mohl bych toho o bráchovi, jeho životě a smrti napsat ještě mnoho. Třeba vzpomenout na chvíli, kdy nás se sestrou před 31 lety ráno vzbudil děda se zprávou, že se nám narodil brácha. Vzpomínám si, jak mi zpráva připadal zvláštní, až neskutečná. Několikrát jsem uvažoval nad tím, že se třeba probudím do stejného dne a uvědomím si, že vše od té chvíle byl jen sen. Vůbec nevím, proč mě to napadalo. Nebo mohu vzpomínat, jak jsem měl z mladšího bráchy radost a nemohl jsem se dočkat, až vyroste. Hrál jsem s ním fotbal už jako s malým a neuvědomoval jsem si, že je ještě malý. Takže jsem mu míčem při fotbale dvakrát zlomil ruku atd. Měli jsme k sobě blízko. Občas jsem chodil i na jeho třídní schůzky a staral jsem se o něj, např. když se moje máma starala o umírající maminku svého druhého manžela...
Mohl bych také vzpomínat na tajuplné sny po jeho smrti, ve kterých jsem měl pocit, že za mnou brácha přichází a ujišťuje mě, že je v pořádku, abych si o něj nedělal starosti. Zvlášť jeden sen byl tak reálný, že jsem se vzbudil celý zpocený a dodnes mi při vzpomínce na něj přeběhne mráz po zádech, přestože poselství té bráchovy postavy, co vplula do obývacího pokoje, bylo pozitivní...
Mohl bych také vzpomínat na to, jak mi otec několikrát v návalu vzteku při hádce se mnou zcela nesmyslně vyčítal, že za smrt bráchy můžu já...
Před třinácti lety to bylo první výrazné setkání se smrtí někoho blízkého. Když o pár let předtím zemřel můj oblíbený děda, byl přece jen starý a nemocný, takže to bylo něco jiného. Už tehdy jsem odmítal jednoduché odpovědi typu, že "Bůh to tak chtěl". Namítal jsem, že moje představa Boha rozhodně není představa vodníka, který stahuje mladé lidi pod vodu. Už tehdy se asi formovala ta moje představa, kterou mám v podstatě dodnes, že Bůh tyto věci přímo nepůsobí. Bůh prostě některé věci dopouští a stará se, jak o ty zemřelé tak i o pozůstalé... Ale co my o tom víme?
Jsem rád, že mám dva kluky. Už párkrát mě napadlo, že mám tak vynahrazeno, že zemřel brácha, kterého jsme měl rád. Je legrační slyšet Martínka, který mi občas řekne, že až vyroste, bude můj brácha...
Jedna společná fotka s bráchou z poloviny 90. let, kdy jsme skoro každý víkend pomáhali otci.
PS: Na tomhle příspěvku jsem se zaseknul. Rozepsal jsem ho skutečně 9. července, ale nějak jsem nebyl schopen ho dopsat. Nikoliv kvůli smutku. Popavdě řečeno, je tato událost hodně překrytá dalšími událostmi. Spíš jsem prostě chtěl na bráchu vzpomenout, ale obecně prostě nebyl čas na blog. S klukama jsme byli opakovaně na dovolené, chodíme do bazénu, na kola a na brusle. Prostě si užíváme léta, jako už dlouho ne...
Ani se nestačím zeptat, co se stalo. Mladší brácha, Marek, zemřel. Utopil se. Zprávu přijímám jako omráčený. Co na to říct?
Před třinácti lety zemřel mladší brácha. Pravda, bylo to s ním náročné. Narodil se do rozpadající rodiny. Oproti mně a starší sestře zřejmě situaci příliš nerozuměl. Bylo to na něm znát. Jeden čas měl tik v obličeji, měl potíže se soustředěním a přestože byl inteligentní, na střední škole se zhoršoval v prospěchu natolik, že ho odmítli pustit k maturitě...
Byl na chatě s kamarády. Byl tam o víkendu a chtěl jet znovu. Nechtěli jsme ho pustit. Měl se především učit na podzimní maturitu. Na druhou stranu se zdálo, že u něj docházelo ke změně k lepšímu. Později jsme se dozvěděli, že se snad poprvé zamiloval a chtěl být dotyčné na blízku...
Před třinácti lety jsem zjišťoval informace a dovolal jsem se na soudní, kam převezli bráchovo tělo. Chtělo to trochu vyjednávání, ale dohodli jsme se, že bychom se s mámou přijeli podívat a rozloučit. Domluvil jsem se se svojí tehdejší přítelkyní, její rodina mi půjčila auto a ona jela s námi...
Druhý den jsme jeli s mámou a jejím manželem na místo, kde se událost odehrála a na místní oddělení policie. Tam jsme si procházeli protokoly z výslechu kamarádů. Událost se stala v obci Libeř na břehu rybníka Mordýřka (jak příznáčné jméno). Při čtení protokolů se mi sevřelo hrdlo zvlášť ve chvíli, kdy kamarádi vypovídali, jak se jeden pokoušel tonoucího bráchu vytáhnout, ale ten sebou pod vodou tak mrskal, že to bylo nad jeho síly. Tj. když jsem si uvědomil ten bráchův zápas o život. Stejně dodnes nikdo nevíme, co se stalo. Brácha nebyl dobrý plavec, i proto nešel s kamarády do vody. Zůstal na břehu a snad je z hráze pozoroval jak si dál od hráze, na mělčině, hrají a blbnou ve vodě. Nikdo neví, proč se rozhodl vlézt do vody a zkusit za nimi doplavat. Také nevíme, co se stalo, že zřejmě zazmatkoval, asi se rozhodl vrátit ke břehu a zmizel pod vodu. Kamarádi si toho všimli až po chvíli, vrátili se na místo a jeden se ho snažil vytáhnout... Už si nevzpomínám, zda ho na břeh vytáhli později kamarádi nebo až přivolaní záchranáři. Každopádně pokusy o oživění už byly marné... V protokolech se mihnul i nějaký rybář, který seděl nedaleko a prý klukům odmítnul pomoct. Tehdy nebyly mobily tak běžné, takže bylo třeba běžet kus cesty, aby bylo možné přivolat pomoc. Dotyčný rybář pak raději utekl. Ovšem hned jsem si uvědomil, že nemá smysl se tím zabývat. Už by nikdo bráchovi život nevrátil. A vytvářet si pocit, že za jeho smrt mohl někdo druhý by stejně nemělo smysl. Naopak, když se setkávám s případy, že za smrt blízkého prokazatelně mohl někdo druhý, tak jsem rád, že v případě úmrtí lidí kolem mne tomu tak nebylo...
Mohl bych toho o bráchovi, jeho životě a smrti napsat ještě mnoho. Třeba vzpomenout na chvíli, kdy nás se sestrou před 31 lety ráno vzbudil děda se zprávou, že se nám narodil brácha. Vzpomínám si, jak mi zpráva připadal zvláštní, až neskutečná. Několikrát jsem uvažoval nad tím, že se třeba probudím do stejného dne a uvědomím si, že vše od té chvíle byl jen sen. Vůbec nevím, proč mě to napadalo. Nebo mohu vzpomínat, jak jsem měl z mladšího bráchy radost a nemohl jsem se dočkat, až vyroste. Hrál jsem s ním fotbal už jako s malým a neuvědomoval jsem si, že je ještě malý. Takže jsem mu míčem při fotbale dvakrát zlomil ruku atd. Měli jsme k sobě blízko. Občas jsem chodil i na jeho třídní schůzky a staral jsem se o něj, např. když se moje máma starala o umírající maminku svého druhého manžela...
Mohl bych také vzpomínat na tajuplné sny po jeho smrti, ve kterých jsem měl pocit, že za mnou brácha přichází a ujišťuje mě, že je v pořádku, abych si o něj nedělal starosti. Zvlášť jeden sen byl tak reálný, že jsem se vzbudil celý zpocený a dodnes mi při vzpomínce na něj přeběhne mráz po zádech, přestože poselství té bráchovy postavy, co vplula do obývacího pokoje, bylo pozitivní...
Mohl bych také vzpomínat na to, jak mi otec několikrát v návalu vzteku při hádce se mnou zcela nesmyslně vyčítal, že za smrt bráchy můžu já...
Před třinácti lety to bylo první výrazné setkání se smrtí někoho blízkého. Když o pár let předtím zemřel můj oblíbený děda, byl přece jen starý a nemocný, takže to bylo něco jiného. Už tehdy jsem odmítal jednoduché odpovědi typu, že "Bůh to tak chtěl". Namítal jsem, že moje představa Boha rozhodně není představa vodníka, který stahuje mladé lidi pod vodu. Už tehdy se asi formovala ta moje představa, kterou mám v podstatě dodnes, že Bůh tyto věci přímo nepůsobí. Bůh prostě některé věci dopouští a stará se, jak o ty zemřelé tak i o pozůstalé... Ale co my o tom víme?
Jsem rád, že mám dva kluky. Už párkrát mě napadlo, že mám tak vynahrazeno, že zemřel brácha, kterého jsme měl rád. Je legrační slyšet Martínka, který mi občas řekne, že až vyroste, bude můj brácha...
Jedna společná fotka s bráchou z poloviny 90. let, kdy jsme skoro každý víkend pomáhali otci.
PS: Na tomhle příspěvku jsem se zaseknul. Rozepsal jsem ho skutečně 9. července, ale nějak jsem nebyl schopen ho dopsat. Nikoliv kvůli smutku. Popavdě řečeno, je tato událost hodně překrytá dalšími událostmi. Spíš jsem prostě chtěl na bráchu vzpomenout, ale obecně prostě nebyl čas na blog. S klukama jsme byli opakovaně na dovolené, chodíme do bazénu, na kola a na brusle. Prostě si užíváme léta, jako už dlouho ne...
Pokus o společnou fotku z dovolené
Říkal jsem si, že by bylo pěkné, kdybychom měli z dovolené taky nějakou společnou fotku. Vybral jsem podle mne docela pěkné pozadí (hlavně tam byla možnost pro položení foťáku) a nastavil samospoušť. Kluci však byli natolik rozdovádění, že moje pokusy zcela ignorovali. Respektive Martínek se alespoň díval do foťáku, ale Ondra svůj "vzdor" prezentoval zcela ukázkovým nezájmem.
Takže alespoň já vzorně pózuju na našich společných fotkách.
Fotky jsou od příjemné a dobré restaurace u Pensionu Skalka v Benecku.
Takže alespoň já vzorně pózuju na našich společných fotkách.
Fotky jsou od příjemné a dobré restaurace u Pensionu Skalka v Benecku.
Jak na horko? S úsměvem!
PS: Už jsme snad fit (teda kluci už dávno). Byli jsme na dovolené. Zážitků, podnětů a fotek plno, tak snad něco napíšu a vložím i na blog ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)