Andílek a čertík

V pondělí kluci zatoužili po nějaké domácí vánoční výzdobě. Bez mučení přiznávám, že na tohle moc nejsem. Naopak třeba můj otec na to až pedantsky dbal. Na druhou stranu byl šikovný, takže třeba vyráběl adventní věnce a jinou výzdobu. Ostatně jsme si všimnul, že v jedné z krabic mám po něm i nějaký korpus na věnec a pár rolí krepového papíru.
Tak jsme se alespoň zašli podívat do obchodu. Což o to, velké množství všelijakých ozdob, ale skoro nic se mi nelíbilo. Přišlo mi to přeplácané, kýčovité nebo nevkusné. Kluci se dovolili a odpochodovali do domečku, který byl v oddělení vystaven. Já zatím přebíral různé vánoční věci a hledal jsem, co bych vzal na milost. Třeba něco jednoduchého na okna nebo na dveře. Nic se mi však nelíbilo.

Nakonec jediné, co jsme pořídili, byl andílek a čertík. To jsem pro změnu vybral v podstatě hned. Martínek chtěl andílka, Ondra nejdřív nic, ale po chvíli byl rád, že jsem mu koupil čertíka.

Tak jsem je hned vyfotil (už v pyžamu, protože byl fofr), takže tady je máte oba, andílka i čertíka:

Další pondělí

Už jsem se po víkendu docela těšil, až budou kluci ve škole a ve školce. Jsou to mé poklady, ale přece jen trochu oddechu od toho jejich dohadování, pokřikování atd. nám nezaškodí. Navíc i ve školce si paní učitelky všimly, že je tam malý Ondra bez Martínka jako vyměněný a hodně mu to svědčí, protože je sám sebou. Stejně tak čas, který trávíme jen s Ondrou, třeba když jej odvádím do školky nebo vyzvedávám, je trochu jiný.

Dnes bylo jako vždy náročné pondělí. Ráno jsme to sice stíhali, ale musel to být fofr. Kluci byli zase trochu pomalejší. Ondra byl sice hotový první, ale pak se jako vždy trochu zasekl v předsíni. Nakonec na tom stejně vydělal, neboť jsem ho část cesty nesl na ramenou, abych ho nemusel tahat za ruku.

Já jsem si jako vždy stanovil příliš mnoho úkolů, takže jsem se rozhodně nenudil. Nakonec i mělo něco do sebe, že jsem udělal od každého trochu. Přestože jsem se nezdržoval obědem, najednou už byl čas jít pro kluky. Tentokrát jsem šel nejdřív pro Ondru. Ten se mi chlubil svými výtvory a vyprávěl mi věci skutečné i neskutečné. Alespoň se nebránil, když jsem ho pro jistotu sám převlíknul, abychom se nezdržovali. Pak pro Martínka, který nám nejprve chvíli mával zpoza dvěří místo toho, aby se šel rychle nachystat.

Až doma mi pak vyprávěl, že mu po delší době v družině nějaký kluk vyhrožoval bitím. Tak se na to budeme muset podívat. Dával jsem mu zase nějaké rady, co by měl dělat. Že by se měl raději vyhnout nějakému střetu, být mezi svými kamarády a pokud možno zjistit, jak s dotyčný jmenuje a z jaké je třídy. Vím, že je to těžké a že si bude muset mnohdy poradit sám. Beru to však podle sebe. Nikdy jsme nepatřil k rváčům a ani si nevzpomínám, že bych se někdy s někým pral. Zvlášť později jsem měl celkem respekt a nikdo si na mne nedovoloval, aniž bych to musel nějak silou dokazovat. Prý možná někdy v první třídě, ale to znám jen z útržkovitého vyprávění od mámy, sám si na nic už nepamatuji. Každopádně rád bych se takové věci snažil řešit už na počátku, asi žádný rodič si nepřeje, aby se jeho dítě stalo terčem nějaké šikany. Tak uvidíme.

Každopádně jsme měli jen trochu času na malou svačinku doma a už jsem vyráželi do hudebky. Tam nás čekalo oznámení našeho rozhodnutí, na jaký nástroj by chtěl Martínek hrát. Popravdě řečeno je to Martínkovi celkem jedno. Podobně jako v jiných věcech spoléhá na moje rozhodnutí. Je to tak s mnoha věcmi a někdy přemýšlím, zda je to tak správné. Vnímám to však tak, že od něj to není nějaká slepá poslušnost, ale že mi věří v tom, že vybírám to, o čem jsem přesvědčen, že je pro něj dobré. Navíc rozhodne-li se časem jinak, budu to respektovat. V tomhle sdílím názor, že rodiče mají sledovat a znát své děti a do určité doby dělat některá rozhodnutí za ně, pokud možno v jejich prospěch a s ochotou svůj názor změnit.

Přál jsem si, aby Martínek hrál na klavír, zvlášť pro jeho univerzálnost. Jenže po několika konzultacích a přemýšlení jsem dospěl k tomu, že se budeme muset rozhodnout pro elektronické klávesy. Klavír by byl samozřejmě lepší, ale i vzhledem k prostoru, náročnosti a i možnosti změny volby mi nakonec sama učitelka doporučila tuto variantu. Tak uvidíme. Rozhodně nemám s Martínkem nějaké velké hudební plány. Jen si myslím, že určité hudební vzdělání prostě patří k všeobecnému přehledu a Martínka to navíc docela baví.

S Ondrou jsme využili pěkné počasí. Tentokrát jsme už nešli na bobovou dráhu, ale raději jsme se prošli. Ondra sice po chvilce hudral, že jej bolí nohy, ostatně už do hudebky jsme šli svižným krokem, ale nakonec to bylo fajn. Šli jsme pomalu a povídali jsme si.

Cestou z hudebky jsem realizoval další svůj drobný nápad, který jsme měl v hlavě už delší dobu. Před časem jsem klukům koupil reflexní vesty. Teď se brzo stmívá a kluci mají tmavé bundy, proto jsem si říkal, že je budu klukům dávat, aby byli víc vidět. I klukům se to líbilo.

Potřebovali jsme na nákup. Pak jsme si ještě s klukama povídali o nějaké vánoční výzdobě. Vlastně už předtím jsme si s Ondrou povídali o čertovi. Jednak měli hodinu angličtiny, tak se mi chlubil, co všechno se naučil. Opět jsme musel obdivovat, jakou má Ondra paměť. Nemluví sice tak pěkně jako Martínek v jeho věku, stále neříká R a Ř, zato má zřejmě větší slovní zásobu a hlavně velkou fantazii. Jednak jsem pochopil, že je ve školce možná trochu straší čertem, což mu opakovaně vymlouvám, že není třeba se bát. Nepatřím totiž k rodičům, kteří by takové formy strašení vyhledávali. Svoje děti si nejlíp postraším sám, a to sám sebou :-).

Takže jsme nakonec i s nákupem vyrazili do dalšího obchodu, abychom si prohlédli nějakou vánoční výzdobu. Byla to dost bída, tak jsme jen pořídili dvě malé věci, ale o tom později.

Pak už domů. Bylo celkem pozdě, tak kluci koukli na Večerníček a šli hned do vany. Zatímco si užívali pěny, udělal jsem večeři. Až při večeři jsme si vzpomněli, že Martínek má ještě úkol. To je holt to nabité pondělí. Úkol byl z matematiky, což zvládnul rychle a dobře. A pak rychle do postýlky. Však zítra budou mít víc času na hraní.

Tak si říkám, jaké to bude, až třeba časem budou chodit oba na hudebku nebo na nějaké kroužky, samozřejmě každý v jiném čase. Zrovna dnes jsem zaslechl jednu maminku, jak na hudebce říká, ať si děti pospíší, aby stihli ještě keramiku. Na druhou stranu určitě nechci kluky nějak přetěžovat. Tak uvidíme. Nějak si poradíme.

PS: Druhý den měla zrovna Martínkova družinářka ráno službu. Tak mi to nedalo a řekl jsem jí, že

včera někdo Martínkovi vyhrožoval. Řekla mi, že jí to měl hned říct. Já na to, že nechtěl žalovat. Každopádně jsme to pak Martínkovi říkal, že kdyby se to opakovalo, ať se nebojí to říct své družinářce. Sice nevím, jak to chodí, když se neangažují rodiče, ale líbí se mi, že to i družinářky chtějí řešit hned v zárodku. I když to může vypadat jako žalování a neschopnst se o sebe postarat, tak si myslím, že je důležité, aby se dítě nebálo a řeklo to. Zaslechly to dvě maminky, tak jsme se hned o tom chvilku bavili. Podle mne by bylo špatné, kdyby se dítě bálo, nikomu nic neřeklo a postupně v něm narůstal strach a bezmoc. Je jasné, že v životě nebudeme potkávat jen ideální lidi, naopak srážky s různými "blbci" bývají téměř na denním pořádku. Je však dobré se jimi nenechat rozhodit, nebát se, pokud možno se vyhnout konfliktu a je-li třeba, tak situaci umět řešit, včetně žádosti o pomoc.

Jelikož se to téma prevence šikany už párkrát v mých textech objevilo a zřejmě opět objeví, tak jsem pro zájemce přidal štítek "prevence šikany" a vložil ho k těm příspěvkům, kde jsem o tom už něco napsal.

Zakletý dům?

Koncem minulého týdne se u vstupu do našeho vchodu objevilo parte. Jedna starší sousedka zemřela. V průběhu několika málo let se jedná o čtvrté úmrtí v souvislosti s rakovinou v oblasti krku. Náhoda? Není náš vchod nějak zakletý?

Případ mojí ženy se přece jen trochu vymyká. Věkem (ostatní úmrtí byli lidé o generaci starší, dvě ženy a jeden muž), způsobem života (moje žena nekouřila ani nepila alkohol) i délkou pobytu (na rozdíl od mé ženy jsou ostatní případy "starousedlíci").

Stejně je to zvláštní. A pak se mi divte, že jsem někdy nervózní, když mě delší dobu pobolívá v krku, přestože si říkám, že jsem opět jen nastydlý...

"Fešák" se dvěma poklady

Tak jsme se tak s klukama vypravovali ven.  Já si na sebe oblékl jinou bundu než obvykle a taky jsem si vzal šálu.

"Jééé, tatííí, tobě to sluší... ty jsi fešááák!" všimnul si Martínek a Ondra se k němu za chvilku taky přidal svým: "Jééé!"

"Škoda jen, že nejsi bohatý, to by pak bylo něco," dodal Martínek.

Podíval jsme se na něj a řekl jsem mu: "Ale já jsem bohatý."

"Opravdu?" zaujal jsem Martínka, kterému se zajiskřilo v očích.

"Opravdu, mám dva velké poklady," pokračoval jsem s tajemným výrazem.

Martínek mě však hned prokouknul: "Aha, to určitě myslíš nás dva s Ondrou."

"No jasně, vy jste přece moje dva největší poklady, co mám, takže jsem nejbohatší na světě!" přiznal jsem s úsměvem a pěkně jsme si je k sobě přitisknul.

Kluci se taky přitulili a myslím si, že se jim to líbilo, přestože Martínek později zase něco brblal o penězích a o dárcích atd.


Bylo to milé, ale je jasné, že to není vždy taková idylka. Třeba dnes mě ti moji pokladi zase pěkně pozlobili.

Písmenko se zadkem a písmenko s břichem

Martínkovi se stále plete písmenko "b" a "d". Tak jsem dnes přemýšlel, zda by mu pomohla nějaká mnemotechnická pomůcka.

Zkoušel jsem několik způsobů a pak mi přišel nejvhodnější následující: Písmenko "b" je písmenko s Břichem. Zatímco písmenko "d" je písmenko se zaDkem. Martínkovi i Ondrovi se to sice líbilo, ale zatím mám určité pochybnosti o tom, zda pomůcka splní svůj účel. Tak uvidíme. Každopádně se nevzdáváme.


Jinak ve středu byl Ondra ve školce a dnes tam už i spal. Rovněž Martínek byl po delší době odpoledne v družině, ačkoliv stále pokašlává. Pro mne je to zase velká změna, že mám zase nějaký čas pro sebe a pro povinnosti, kterých je více než dost. Tak snad nám to zase chvíli vydrží.

Sám dobře cítím, jak jsme si to dnes odpoledne mnohem víc užili, když jsme si od sebe alespoň chvilku odpočinuli (stejně bych to déle bez nich zatím ani nevydržel).

Jak se nabít energií?

Taky přemýšlíte, kde v podzimním sychravém počasí najít energii? Jak se "nabít"? A všimli jste si, že ty naše děti mívají mnohem víc energie než my?

Zapomeňte na veškerou alternativní medicínu! Pošlete k šípku všechny ziskuchtivé šarlatány!

Na svém blogu odhalím tajemství energie. Zapomeňte na nějakou "vesmírnou energii" nebo na objímání stromů.

Coby naprostí realisté využíváme a čerpáme energii tam, kde prokazatelně je.

Moji kluci se dobíjejí u ELEKTRICKÉHO OHRADNÍKU pro dobytek!

Zde jsou důkazy:

Z loňského roku...



... i z toho letošního.

Dráty byly skutečně nabité, takže jsem se je snažil držet stranou, ale jim se to zalíbilo. Nakonec kluci ani v noci moc nesvítili.

Sice kluci pokašlávají a teď byli každou chvíli nemocní, ale energie mají, zdá se, zatím stále dost.

Tak se můžete inspirovat :-)

Fotka Ondry

Tak jsme dnes, téměř slavnostně, vyrazili s Ondrou po delší době do školky. Rána jsme se nebál, protože už včera Ondra vstával, i když nemusel. Sice říkal něco o tom, že se mu tam nechce, že je tam nuda, ale Martínek ho přesvědčoval, že ve školce je fajn, že ta skutečná "trapárna" je až ve škole. A já si říkám, že se mi vlastně celkem líbí, že má Martínek ke škole takový "zdravý vztah". Tedy že to zase až tak neprožívá a bere to prostě jako povinnost, která patří k další etapě života. Sice mluví o nudě ve škole, ale chlubí se s kažou známkou a nad případnými chybami nebrečí. Snad se mi daří mu vysvětlovat, že chyby nevadí, důležité je, aby chybu poznal a opravil ji. Taky se mu snažím vysvětlovat - a Martínek to podle mne celkem chápe, že se neučí kvůli škole nebo paní učitelce, dokonce ani kvůli mně, ale především kvůli sobě. "Non scholae sed vitae discimus," pravil už Seneca (tj. neučíme se pro školu ale pro život). To až ve vyšších třídách, až se budou učit třeba plno věcí skutečně neužitečných, může tento výrok obracet, jako jsme to dělali my, že "non vitae sed scholae discimus" (tedy, že se některé věci neučíme pro život ale jen pro školu).

Takže jsme vyrazili. Ondru jsem musel zase napomínat, ať se nezdržuje, takže jsem si vysloužil jeho mračení. Tak jsem ho alespoň cestou od školy vzal do náruče a nesl jsme si ho jako svoje "miminko", což se mu samozřejmě líbilo. Je fakt, že už jsem si doma lezli na nervy a alespoň já potřebuju trochu oddechu. Doufám, že se Ondrovi ve školce opět zalíbí a bude tam rád.

Ve školce na nás už čekala Ondrova fotka. Musel jsem se smát, že se Ondra na fotce tváří v podstatě stejně jako vloni (pro srovnání viz ZDE). Navíc i tričko má stejné, což se ukázalo jako dobrá volba vzhledem k oranžovému pozadí.

  

Je to prostě fešák! A kdyby se pořád tak nevztekal nebo neurážel, tak by to bylo téměř dokonalé.

Pro změnu Martínek nehezky pokašlává, ale doufám, že to zvládne a nebude muset zůstat doma. Už bychom potřebovali zase chvíli normálně fungovat.

Nová podoba blogu

Měl jsem pocit, že už to na blogu chtělo nějakou změnu. Tak jsem dnes využil toho, že jsme několik dní zavřeni doma, že už mi to leze na mozek a že přemýšlím, jak sebrat síly, zase se "zvednout" a jít dál (po vysokých horečkách skutečně fyzicky ale i obrazně psychicky). Sice stále nejsem s podobou blogu zcela spokojen a možná dojde k dalším změnám, ale určitě je to posun od původního vzhledu. Snad ne k horšímu.

Tak uvidíme.

Všem přeji hodně síly a zdraví do, pro mnohé možná hektického, předvánočního času!

Co mi vadí? Smog, šílené zdražování a blbnutí lidí

Už nějakou dobu přemýšlím, že pro změnu napíšu o něčem obecnějším, než o našem soukromém životě. Ostatně těch podnětů ke psaní a různých myšlenek mám mnoho, jen se musím věnovat jiným věcem než psaní.

Převážně píšu o našich rodinných radostech i starostech. Samozřejmě nežiji uzavřen pouze ve své ulitě našeho domova, vnímám mnohé ze svého okolí i z médií. Leckdy vnímám další dění možná víc, než by bylo zdrávo. Vzpomínám pak na svojí mámu, která mi zvlášť v době nemoci říkala, že už prostě nemůže poslouchat zprávy, příběhy druhých lidí atd., protože je citlivá a velmi jí to vyčerpává.

Dnes mi při psaní nepůjde o nějaká velká moudra (nebo ano? :)). Spíš o souhrn mých poznámek nebo postřehů k aktuálním tématům, které vnímám.


Momentálně je aktuálním tématem číslo jedna mlha, inverze a smog. Ostatně pro mne to není ani tak společenské téma, jako spíš téma velmi osobní. Kombinace nějakého nastydnutí, kašle, mých dutin a samozřejmě stresu a vypětí mi celkem úspěšně komplikuje život. Když jsem dnes ráno jen vyprovodil Martínka do školy, tak jsem se pak doma chvilku vysloveně dusil. A nejenom dnes. Samozřejmě i ten sluneční svit schází a lezavé chladno je rovněž otravné. No co, musíme to holt vydržet, stejně jako všichni. Teda pokud nemáme možnost se v takové době na chvíli přesunout někam na vrcholky hor nebo ještě lépe někam za teplem k moři. V den svátku sv. Martina jsem hledal nějaký jeho zajímavý obrázek. Místo toho jsem našel zajímavé a pěkné obrázky ostrova svatého Martina. To by byla dovolená! Navíc musím být doma s Ondrou, který stále ještě bere antibiotika, ale je mu konečně líp a kašel se zlepšil, i když zcela neustal.


Dlouhodobějšího charakteru je jiný problém, který si silně uvědomuji. Stále se mluví o krizi a především o chystaném zdražování. Už se taky občas mluví o tom, že se už zdražuje. Možná to nesleduji, ale podle mne se o tom mluví málo. Snad každý, kdo chodí pravidelně nakupovat, si toho už musel všimnout. V posledních měsících sleduji zdražování v podstatě každý týden. Každou chvíli je nějaká položka zase o korunu či víc dražší. Dokonce i slevové akce jsou méně časté (frekvencí i cenou), a to mluvím jen o skutečných slevách, ne o těch rádoby slevách. Už delší dobu se snažím kupovat trvanlivější věci (např. prací prášky či těstoviny) jen při slevách atd. Nejde to vždy, ale snažím se to sledovat. Musím však potvrdit různé zprávy z výzkumů, které tvrdí, že u nás je poměrně draho také kvůli tomu, že si to prostě necháme líbit. Výrobci či obchodníci to prostě zkouší. Můžeme se divit, že zvyšují cenu, když to lidé i tak kupují? Nemyslím si, že bych něco změnil, ani takové ambice nemám, ale už mnohokrát jsem si řekl, že něco prostě za takovou cenu nekoupím.

Mluvím tady především o jídle. Samozřejmě jídlo kupovat musím. Musím mít dokonce i určité zásoby, protože se stává, že třeba onemocníme nebo není zrovna možné dojít nakoupit, přitom nakrmit kluky i sebe musím. Opět s vděčností vzpomenu na svojí mámu, která mě učila, že třeba větší zásoby v mrazáku a ledničce se ve skutečnosti prodraží mnohem víc. Jsem si vědom, že i v téhle oblasti mám pořád ještě co zlepšovat a učím se hospodařit efektivněji. Taky se můžu pochlubit, že jsem díky tomu objevil dvě malá řeznictví v okolí, kde poslední dobou téměř výlučně kupuji maso. Výhodou oproti supermarketu je nejenom kvalita a cena, ale i skutečnost, že na rozdíl od baleného masa si pořídím množství podle potřeby nebo přání. Sice ani zde to není s tou kvalitou vždy 100%, ale přesto jsem rád, že jsem našel dobrou a hlavně výhodnou nabídku našeho oblíbeného krůtího masa. Alespoň je to pro mne dalším důkazem, že je možné nakupovat s rozmyslem. Nový dodavatel drahého a nekvalitního krůtího masa do supermarketu sice kvůli mne určitě nezkrachuje, ale přišel o jednoho zákazníka.


A tím se dostávám k mému třetímu bodu, který mi momentálně vadí a nelíbí se mi. Tím je blbnutí lidí. Jsme toho svědky na každém kroku a skoro v každém oboru. A to si samozřejmě přiznávám, že si všímám určitě jen zlomku, který jsem schopen postřehnout. O "blbnutí lidí" v souvislosti s křesťanstvím tentokrát pomlčím, tomu se věnuji velmi často v rámci výuky, občasných přednášek a časem se snad dostanu zase k nějakému psaní, třeba na mém druhém blogu.

Jedním z mnoha příkladů, kdy nás zkouší druzí oblbnout je třeba právě to zdražování v obchodech, kdy to na nás obchodníci zkouší, zda jsme ochotní platit za nekvalitní zboží plno peněz. Nebo rozmanité akce, kdy opakovaně zvoní za dveřmi různí distributoři s energiemi a slevami nebo častěji telefonické dotazy od různých společností. Samozřejmě že vše velmi rychle odmítám a každému radím, ať na tohle neskáče. Stejně tak mi vadí i "blbnutí", kdy nás dobře živení a velmi dobře zajištění lidé opakovaně přesvědčují, jak se máme chystat na krizi. Nestoudně lžou, že se nás snaží před něčím ochránit, přitom jen vmýšlejí další a další fígle - už si často ani nedávají práci je nějak maskovat - jak z obyčejných lidí vytáhnout další peníze, se kterými pak mnohdy nezodpovědně zacházejí. Že by se ze mne stal populista? Možná trochu. Každopádně mi připadá vskutku nehorázné, jak za každým "reformním návrhem" je tak zřejmá nějaká zájmová skupina, která bude mít z něj profit. Ve zdravotnictví, v dopravě, ve školství, prostě všude. Zkušenější přátelé mi říkají, že to tak bylo vždy a že je to jen moje naivita, když jsem si ještě kdysi myslel, že snad alespoň některým jde o správu "věcí veřejných" a o obyčejné lidi. Možná je to tak, možná jen měl člověk dost jiných starostí respektive radostí. Jenže lidí kolem mne, kteří třeba marně hledají práci, žijí v existenční nouzi nebo je likviduje stres, kterému jsou vystaveni v práci, na můj vkus nějak přibývá. K tomu pak se dozvídám o různých projektech a nápadech, kterým se nedostává dost peněz. To pak silně kontrastuje s nehorázným plýtváním, rozhazováním nebo veřejným rozkrádáním peněz, kterého jsme dnes a denně v médiích svědky. Kdysi jsem alespoň trochu omlouval lidi, kteří měli mnohonásobně vyšší platy tím, že na svých bedrech nesou taky mnohem větší zodpovědnost. Praxe však ukazuje, že tomu tak není. Spíše naopak.

To jsem trochu zabrousil do politiky, což může být vděčné téma na nadávání, kterému moc neholduji, i když poslední dobou to asi vnímám trochu víc. Snad tento můj exkurz bude čten se shovívavostí.

Ještě víc mi jde o jiné formy blbnutí lidí. Samozřejmě jako člověk věřící a působící na teologické fakultě, případně podle možností i ve farnosti a jiných oblastech, se pohybuji v náboženském prostředí. Snažím se propojovat víru s kritickým přemýšlením, k něčemu podobnému vedu studenty a další lidi kolem, jsem-li tázán. Stále častěji se setkávám s averzí lidí vůči církvi, vůči křesťanství či vůči náboženství jako takovému. Coby člověk kritický uznávám, že mnohdy je na vině praxe samotných věřících či vystupování představitelů církví na veřejnosti atd. Jenže na druhou stranu vidím kritiku vůči údajnému tmářství v rámci křesťanství, přičemž mnohé jiné náboženské či pseudonáboženské myšlenky a praktiky mimo církev jsou přehlíženy. Přitom leckdy škodí lidem víc než církve.

Co mám třeba konkrétně na mysli?

Zhruba před měsícem mě zaujal rozhovor v novinách s jednou bývalou populární moderátorkou, která se mimo jiné rozepsala o tom, jak byla týrána svým manželem. Bulvár ani společenské dění příliš nesleduji, jen sem tam mi vyskočí třeba nějaký odkaz, na který se podívám. Tento rozhovor jsem četl někde cestou metrem. Dotyčná mi mimo jiné připomíná mojí mámu - ano, vím, že v tomto příspěvku jí vzpomínám už potřetí. To srovnání je jen pocitové, zčásti vzhled, nijak jsem to nestudoval do hloubky a nerad bych oběma křivdil. K tomu navíc to týrání, přitom by to třeba někdo netipoval, protože dotyčná působí jako silná osobnost. Opět podobnost s mojí mámou, která byla v mnohém rovněž celkem silná osobnost, i když hodně zranitelná a ve vztahových věcech leckdy až naivní. Ostatně už jsem o tom tady kdysi psal. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy taková "silná osobnost" naopak může u druhého vzbudit až agresivní reakci. Ale zpět k věci.

Překvapilo mě totiž, že dotyčná v rozhovoru zmiňuje, že k určitému prozření, nalezení sebedůvěry a vysvobození ze zajetí toho jejího destruktivního vztahu jí pomohl koučing a jeho studium. Už několikrát jsem si totiž říkal, jak je ten koučing dnes populární. A evidentně ho může dělat téměř kde kdo. Zatímco psycholog či psychiatr musí projít poměrně dlouhým studiem a výcviky, což mě mimo jiné ostatně trochu odrazuje od nějakého takového směru, když jsem přemýšlel nad svými možnostmi v budoucnosti, tak být koučem je zřejmě mnohem snazší. Navíc je to dnes tak populární. Jen ze zvědavosti jsme se podíval, jak se k tomu dotyčná dostala. Byl jsem překvapen. Jednak je víceprezidentkou mezinárodní federace koučingu u nás a jednak se odkazuje na nějaké studium prestižní vysoké školy v zahraničí. Jenže, když jsem se díval, tak z dostupných informací je možné zjistit, že ke studiu nastoupila koncem září a v polovině ledna následujícího roku si už jela pro diplom. To nemluvím ani o tom, že se mezitím stihla vdát v Jižní Americe atd. Ne, prosím, nemluví ze mne snad jen nějaká závist. Neznám detaily a rozhodně bych s dotyčnou neměnil. Určitě to neměla a nemá v životě jednoduché. Třeba i díky tomu, že se pohybuji v akademickém prostředí, tak se zajímám, co vše se vydává za studium. Rychlostudenti na plzeňských právech byli dlouho velkým tématem. Přitom je zřejmé, že i v jiných odvětvích se různé rychlokurzy vydávají za studium.

Navíc téma se mi nedávno obloukem trochu vrátilo. Slyšel jsem o zkušenostech z nějakého kurzu pro rozvoj osobnosti, který zaměstnavatel nabízel a proplácel. Zdálo se mi to trochu podezřelé, tak jsem se ptal na jména atd. Zbytek jsem si pak "vygoogloval". S dotyčnou se mi to setkalo v tom, že i tito školitelé usilovali o "rozvoj osobnosti" a ve svém vzdělání odkazovali na koncept "Three-In-One".

Samozřejmě tady ze sebe nebudu dělat odborníka, ale na chvíli jsem se ponořil do tématu "kineziologie", kterého se to týká. Protože, světe div se, dokonce i na stránkách základní školy jsem zahlédl pozvánku na přednášku o "Edukativní kinesiologii". Zaujala mě tedy šíře a různost forem, které odkazují k jednomu směru. Pozor, tím nechci šmahem odsoudit "kineziologii" jako takovou a lidi, kteří se jí věnují. Jen se myslím, že je na místě varování. Za výukou různých technik a dovedností je totiž určitá filozofie, která je nejenom podle mne přinejmenším podezřelá a skrývá určité nebezpečí. Ostatně i v rodině máme zkušenost se zhoubným působením podobných pseudonáboženských uskupení.

"Rozvoj osobnosti" je dnes populární. Nepochybně je to taky velký byznys. Kurzy nejsou levnou záležitostí. Přitom ten mechanismus je leckdy stále stejný atak primitivní. Charismatický a empatický vedoucí kurzu (často nazývaný "facilitator") vás dokonal přečte a hlavně odhalí vaše slabiny a citlivá místa. Zároveň však nabízí cestu k jejich odstranění, samozřejmě za příslušnou částku. Stále se nepřestávám divit, jak moc se dá parazitovat na neštěstí a nemocech druhých a na druhou stranu, jak mnozí naivně a ochotně přijímají tuto pomoc. Je zajímavé, jak je u nás poměrně velká averze vůči "chamtivé církvi" a draví byznysmeni na různé formy rozvoje osobností jsou opomíjeni? Ostatně jedna z takových byla před pár lety oceněna coby podnikatelka Slovenska.

Znovu zdůrazňuji, že nechci dotyčné lidi předem odsuzovat a případně zpochybňovat jejich schopnosti pomoct lidem, ale jde v první řadě o dobře promyšlený byznys. na který, krize nekrize, je peněz zřejmě stále dost. Ostatně naopak doba krize a obecné nespokojenosti je pro takový byznys vysloveně živnou půdou. Kdo by nechtěl zlepšit svojí pozici na trhu práce investicí do "rozvoje osobnosti"?

Přitom mám pocit, že stačí jen trochu přemýšlet a v době internetu i trochu "googlit". Já se tak během chvíli dočetl o kineziologii třeba v knize našeho předního odborníka na nové náboženské směry Zdeňka Vojtíška (viz ZDE - je to však už starší článek, takže dnes v kineziologii u nás figurují jiní lidé, pro zajímavost ještě jeden jeho článek, tentokrát o scientologii a REIKI ZDE). Kineziologii se taky věnoval Český klub skeptiků Sisyfos, především Jiří Heřt (viz ZDE nebo ZDE atd.). Ostatně propagátoři kineziologie obdrželi v roce 2004 od tohoto klubu cenu Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev (viz ZDE). Náhodou jsem zjistil, že Jiřímu Heřtovi právě vychází další kniha o fenoménu alternativního léčitelství (viz ZDE). Je k dispozici on-line ZDE.

Ostatně i tady svojí roli hraje "vzdělání" a různé další "drobnosti". Když jsem se díval na jednu z hlavních postav, kterou je Daniel Whiteside - ostatně rád a poměrně často jezdí do ČR, tak mě překvapily dvě věci. Jednak své vzdělání v tomto oboru charakterizuje jako "ekvivalent doktorátu", který získal na Interstate College of Personology, kterou založily jeho rodiče. Ostatně se zdá, že je tento obor s oblibou provozován jako "rodinný byznys". Samotný Daniel Whiteside v tomto trendu pokračoval a své teorie rozvíjel spolu se svým životním partnerem, kterým byl Gordon Stokes (1929–2006). Ostatně i zmiňovaná "podnikatelka Slovenska" svojí formu a kurzy provozuje spolu s manželem.


Pro jistotu znovu opakuji, že mi nejde o diskreditaci uvedených osob a směrů, které jsem do detailů nestudoval a ani to nemám v úmyslu. Spíš jsem to chtěl napsat jako určitý apel na zdravý rozum a varovat, ať se v dobách krize nestáváme snadným terčem podobných byznysmenů. Jistě, nikdo z nás není imunní před omylem. Každý už byl alespoň někdy napálen a chybami se člověk učí. Neměli bychom však ztrácet zdravý rozum a odvahu nazývat věci pravými jmény. Troufám si říct, že nejlíp nám k rozvoji vlastní osobnosti pomůže rozhled, kritické uvažování a kvalitní lidé (kteří třeba v životě už něco dokázali, tím však nemyslím tituly nebo pochybná ocenění), nikoliv údajná studia nebo horentní sumy, které požadují. Navíc spojení pomoci druhému v nouzi spojené s byznysem mne vždy provokuje a budí určitou nedůvěru.

V neposlední řadě si myslím, že je třeba upozorňovat na averzi vůči náboženství, která však přehlíží pseudonáboženské fenomény, které nás obklopují, ačkoliv si to často ani neuvědomujeme. Spojení náboženství a byznysu není nic nového. I zakladatel scientologie si údajně liboval, jak výnosným byznysem je založení "sekty". A podle různých zpráv začínám být přesvědčen, že mnohé podniky, firmy a zájmová sdružení na sebe berou pseudonáboženskou podobu a od svých zaměstnanců vyžadují nejenom jejich plné nasazení, nejlepší výkony, ale téměř absolutní nárok na jejich čas, životy i duše. Možná trochu přeháním, ale občas ten pocit mám. Takže nakonec se v jasně definovaném náboženském prostředí cítím svobodněji než někteří lidé ve svých zaměstnáních, jejichž zaměstnavatelé požadují plné nasazení a bezpodmínečnou loajalitu. Jaké paradoxy.

Vždy jsem opakoval, že za nejlepší prevenci osobně považuji pěstování "kultivovaného duchovna". Ačkoliv tradiční církve a náboženství mají v sobě leccos pochybného, považuji je nakonec za bezpečnější a přehlednější prostředí než různé nové proudy nebo systémy, které se ani jako náboženství nedefinují a přitom se leckdy tak snaží působit. Samozřejmě kritické myšlení a opatrnost je na místě vždy.

Zkusme se nenechat zbytečně oblbovat!

Hodně zdaru!


Doplňuji:
*(ještě jednou) odkaz na on-line vydání knihy Jiřího Heřta o Alternativní medicíně.
*Kritický posudek Edukineziologie (u nás se prezentuje pod názvem EDU-Kinestetika) z roku 1997 (v němčině). Našel jsem si ho na základě informace z knihy Heřta: "Některé zahraniční organizace, např. Svaz německých psychologů, varují před používání EDU-Kinestetiky. Některé svazové země v Německu zakázaly používat kineziologii ve školství"


PS: Samozřejmě je třeba trochu víc pátrat a dobře přemýšlet. Sám jsem zažil, jak je možné se dostat do kontaktu s různými organizacemi, aniž by člověk znal pozadí. Třeba o ten náš příběh, tedy s mojí nemocnou a umírající manželkou, který jsem popsal v mailu pro své přátele, projevila zájem jedna milá paní doktorka. Dohodli jsme se na jeho publikaci v časopise pro zdravotní sestry, který měl však krátké trvání (viz s. 8-11 ZDE a s. 8-9 ZDE). Teprve poté jsem se dozvěděl, že jej vydávala společnost Maitrea, která se rovněž věnuje "duchovnu" a "rozvoji osobnosti" v jeho rozmanitých a podle mne i leckdy podezřelých metodách. Společnost založil "uhlobaron" Antonín Koláček v roce 2006 (viz ZDE). Přesto toho nelituji. myslím si, že to posloužilo dobré věci a vůbec neměl jsem pocit, že by to bylo nějak zneužito k propagaci něčeho, s čím bych nesouhlasil. Takže ani já nejsem nějaký bojovník proti všemu, co mi připadá nepřirozené a cizí.

Martínkův orloj

Samozřejmě ani v dobách "marodění" neztrácíme dobrou náladu a kreativitu, ačkoliv si samozřejmě lezeme i na nervy. Líbí se mi, že si kluci spolu dokáží hrát, ačkoliv někdy musím zasahovat. Kolikrát však také slyším, že jeden vyhrožuje druhému, že to řekne a už to samo stačí k tomu, aby se mezi sebou dohodli. Když totiž náhodou přece jen jeden z nich za mnou přijde a chce žalovat, tak většinou pohrozím trestem nebo nějakým zákazem pro oba, pokud se spolu nedohodnou. Na druhou stranu se je snažím učit i to, že někdy prostě ten druhý nemá náladu nebo chuť na spoelčné hraní, takže je dobré to respektovat. Troufám si však říct, že spolu kluci vycházejí dobře a já jsme za to rád (a samozřejmě to podporuji).

Někdy je to až komické. Například u Ondry ve školce zavedli chvilku angličtiny pro všechny děti. V jednu chvíli se stalo, že Ondra znal více slov než Martínek, který taky chodí na angličtinu. Tak spolu soutěžili a oba dva se s chutí učili. Při jedné cestě k doktorce se spolu zkoušeli ze znalostí anglických názvů barev mezi sebou, ani mě k tomu nepotřebovali.

Jindy pro změnu trénovali počítání a už i malý Ondra celkem dokáže pochopit jednodušší matematické operace. Líbí se mi, že převede situaci na příklad a zpátky. Tak jsme si s klukama třeba říkali, že dva plus jedna je jako když jsou oni dva kluci a já jeden táta k tomu. Nebo můj oblíbený, že jsou dvě uši a když jedno utrhnu, kolik jich zbyde? Po chvíli přemýšlení Ondra vymyslel jiný příklad. Prý jsou tři hroby, z mrtvých vstanu já a Martínek, v tom třetím pak zůstane Ježíš (což je trochu paradox, že). Na jednu stranu jsem to ocenil jako zajímavou kombinaci matematiky a teologie, na druhou stranu jsem Ondru požádal, aby si vymyslel jiné a vhodnější přirovnání.

I když se to třeba někdy nezdá, jsou to celkem normální kluci, kteří spolu rádi staví ze stavebnice a hrají si s auty atd.

Minulý týden mě Martínek zavolal, ať se jdu podívat na jeho stavbu. Prý je to orloj. Zřejmě si o něm povídali i ve škole s paní učitelkou. Takže prý je tam kostra, která na konci zazvoní - to je ten panáček v popředí, v růžové košili s černou kravatou. Apoštolové jsou nějací piráti.




Nahoře je navíc uložený poklad, prý nějaké diamanty.






A ta modrá ležící postavička je prý tělo sv. Jana Nepomuckého. Když jsem Martínkovi vysvětlil, že to je ale uloženo ve stříbrné rakvi v katedrále, tak ho dal pryč.




Šťastný tvůrce se svým dílem.




A veselý "marod" Ondra.






I přes nepřízeň, kterou jsme Ondrovi prokázali tím, že ho v úterý trápili na alergologii a dnes ráno odběrem krve, prokázal velkou pozornost. Byl jsem totiž trochu smutný z toho, že pro Martínka nemám k jeho zítřejšímu svátku nic připraveného a zřejmě vzhledem k jeho bolavému bříšku a dietě nebude ani dort. Tak mi Ondra řekl, že si nemám dělat starosti. Něco tam připravil a zabalil, takže mi hlásil, že už má pro Martínka nachystaný nějaký dárek. A pro mne prý vybere nějakou dětskou knížku, když už mám rád ty knihy.

Takže i když jsem ze všeho toho marodění a nevycházejících plánů už celkem unavený, nemůžu nemít radost z tak šikovných a pozorných kluků.

Co jsme si vykoledovali respektive vykašlali

Před týdnem jsem v minulém příspěvku napsal, že ten letošní podzim pro nás není jen o kašli. Je to sice pravda, ale i tak nás to naše kašlání ovlivňuje víc než bychom si přáli. Kvůli nastydnutí a kašli jsme odsunuli návštěvu hřbitova, nešli jsme na každoroční vzpomínkový podvečer domácího hospicu Cesta domů a ani jsem se nemohl zúčastnit zajímavého setkání s kolegy. O nemožnosti účasti na jedné konferenci a zajímavém semináři ani nemluvím.

Oba kluky jsem kvůli nastydnutí a silnému kašli nechal minulý týden od středy do pátku doma, což mimo jiné znamenalo, že bylo třeba se postarat o pravidelné jídlo a přiměřenou zábavu. Navíc ani já se necítil moc dobře. O víkendu jsme přivítali návštěvu z Moravy a navštívili jsme po delší době hřbitov maminky. Zdálo se, že klukům je už zase docela dobře. Jenže Ondra začal v neděli kašlat znovu. Noční kašel tentokrát vystřídal kašel přes celý den. Bylo mi jasné, že do školky opět nepůjde.

Martínka jsem v pondělí odvedl do školy a Ondra zatím doma sledoval pohádku. Opět žádná teplota, žádné jiné příznaky, jen rýma a kašel. Poměrně nešťastný jsem se telefonicky domluvil s naší dětskou doktorkou, že uvidíme, jak dopadneme druhý den na dlouho plánované návštěvě na alergologii a imunologii. I do mne se v neděli večer pustil silný kašel, který byl tak nepříjemný, že jsem si i já hned v pondělí zašel ke své doktorce, samozřejmě Ondra musel se mnou. Pálilo mne na hrudníku a chvílemi to ve mne chrčelo a chrastilo, tak abych třeba něco nezanedbal a nepřchodil. Jenže doktorka prý nic neslyší, tak mi jen dává silný tišící lék na noc, abych tolik nekašlal. Zároveň rovněž dostávám žádanky na alergologii a plicní vyšetření, o kterých jsem se již dříve domluvil se svojí doktorkou na ORL.

Martínka raději vyzvedáváme hned po obědě a rychle jdeme domů uložit Ondru, abychom stihli odpoledne hudebku. Jen cestou jsme zaběhli pro čerstvé maso, abychom měli jídlo na večer i na druhý den. Ondra spal dlouho, zatímco Martínek doháněl zameškané psaní a počítání, mimochodem stejně stihnul ve škole získat jedničku s hvězdičkou. Jenže spánek Ondrovi nepomohl a evidentně mu není dobře, takže nakonec jsme do hudebky nešli. Asi to bylo správné rozhodnutí, i když zhruba za hodinku mě kluci rozzlobili, protože je musím chodit do pokoje opakovaně napomínat, neboť tam řádí jako zcela zdraví lumpíci.

V úterý vyrážíme na alergologii a imunologii. Vyšetření je důkladné, zvlášť vypisování karet. Celou anamnézu diktuji dvakrát, protože doktorka prý neumí kopírovat záznamy z jedné karty do druhé. Nakonec vlastně s mírnou obměnou třikrát, protože se slitovala a vyšetřila i mne. Po delší době jsou kluci na kůži testováni na alergii. Zatímco Martínek vše zvládá statečně, Ondra pláče a naříká. Ani jeden však po stanovené době nemá žádnou reakci, což je dobře. Ondru však doktorka shledává jako nemocného a dává mu další léky. Nejvíc se jí však nakonec nelíbím já, resp. můj zdravotní stav. Na rozdíl od praktické doktorky z předchozího dne mi tato tvrdí, že na průduškách nález slyší zcela jasně. Dokonce mi i částečně vysvětlila, jak je třeba vyšetřovat, protože při běžném mělkém dýchání to samozřejmě slyšet není. Nejde o to, že bych byl rád, ale opravdu mi týden nebylo dobře a sám jsem cítil, že si s tím asi neporadím. Podstupuju též spirometrii, kde i přes svůj nález údajně dobře procházím, přesto je doktorka přesvědčena, že mám zřejmě mírné astma nebo alespoň náběh k němu (nepochybně k tomu mám i rodinné dispozice v mužské linii a samozřejmě i psychická zátěž je určitým faktorem). Na druhou stranu prý zřejmě sport pozitivně ovlivňuje mojí plicní kapacitu. Moc tomu nerozumím, ale ochotně přijímám léky. Teprve později večer jsem opět zneklidněn, když mě naše hlídací babička upozorňuje, že léky (kortikoidy) jsou hodně silné a proto mi doporučuje ještě další konzultaci. Takže druhý den se telefonicky ptám známé a v ordinaci se ještě jednou ujišťuji, zda jsem dostal správnou sílu. Doktorka jen neochotně přes sestru sděluje, že mi chce prostě pomoct.

Každopádně ještě v úterý se vyskytl jeden zádrhel. Hlídací babička má pracovní povinnosti, takže nestíhá přijít včas. Proto musím kluky vypravit a vzít s sebou na fakultu, kde je teprve před přednáškou předám. Zcela náhodou mi den předtím kamarádka říkala o skvělém zážitku v novém muzeu Lega v centru. Teď se mi ta informace hodila a instruuji Ivanu, ať to zkusí najít a zajdou tam. Muzeum našli, strávili tam poměrně dlouhou dobu a kluci prý byli naprosto nadšení. Nakonec i tento zádrhel, že jsem musel vzít kluky s sebou, se nakonec v dobré obrátil, jak jsem si alespoň myslel.

Přicházím večer domů, kluci jsou už vzorně obstaraní a uložení v postýlkách. To je dobře, protože jsem hodně unavený. Po chvíli se však ještě donutím k přebírání papíru. Druhý den má Martínek ve škole sběr papíru a údajně by rád vyhrál nějakou cenu. Už předem jsem mu však vysvětloval, že mu radši něco koupím a nebo z komory vyhrabu nějaký pohár (co já všechno nemám), než abychom se táhli s velkým množstvím balíku. Stejně se druhý den dozvídám, že ani jeho spolužák s 50 kg papíru ve své třídě nevyhrál. Někteří rodiče prý šíleli a najížděli auty plnými papíru až před školu.

To jsem ale předběhl. Zatím s velkým sebezapřením přemáhám svojí únavu, procházím staré časopisy a vyřazuji je. Uznávám, že je to moje úchylka, když nedokážu něco takového vyhodit bez toho, abych si to prošel. Taky proto to u nás podle toho tak vypadá.

Zhruba kolem 11 hodiny přicházý ukňouraný Ondra, prý mu není dobře. Teplotu má sice jen mírnou, ale nevypadá dobře. No jo, tak opět do školky nepůjde. Zhruba kolem půlnoci přichází pro změnu Martínek. Prý je mu špatně, bolí ho bříško a chce se mu blinkat. Ivana mě upozorňovala, že už večer málo jedl a stěžoval si na bolest bříška. Na rozdíl od Ondry Martínek celkem hořel, naměřil jsem mu téměř 38,5 (po odečtení). Do prčic, říkám si. Takže i Martínek zůstane doma, to tu už dlouho nebylo. Okamžitě zanechávám přebírání papíru a lituji, že jsem čas nevyužil líp, i když zase něco málo ubylo, takže to tak marné nebylo. Mohl jsem se však věnovat nové knize, kterou jsme si ten den koupil. Měl jsem radost, že jsem novou knihu, o které jsem se dozvěděl v neděli, sehnal téměř za poloviční cenu. Stejně mi však druhý den zkazí radost skutečnost, že se sice jedná o velmi dobrou knihu, ale její český překlad je zcela nekvalitní a špatný.

Navíc mě zmáhá stres a psychická nepohoda z toho, že se zase nemůžeme vyhrabat z nějakých nemocí a že kluci jsou zase víc doma než ve škole nebo školce. A to samozřejmě dávám oběma klukům vitamíny v nejrozmanitějších podobách. Jen trochu mě uklïdňuje skutečnost, že řada lidí kolem je taky nastydlých nebo nemocných. Až začne mrznout, bude líp.

Ceký nešťastný jsme zavolal ve středu dětské doktorce, které už taky vadí vleklé marodění Ondry. Domluvili jsme se na kontrole a odběrech na důkladné vyšetření na čtvrteční ráno. Středu jsme tedy strávili doma, klukům bylo dopoledne ještě stále špatně. Takže jsme nemohli ani zajít nakoupit, ale vystačil jsem s dosavadními zásobami. Naštěstí večer přišlo spolehlivé hlídání, takže měli kluci rozptýlení a já mohl zajít do knihovny, na poštu a hlavně na nákup.

Dnes jsme museli vyrazit k doktorce téměř tak brzo jako bychom šli do školy. Trochu jsem se toho obával, protože Martínek nemohl celý večer usnout, jen se převaloval a chodil mi říkat, že mě má rád. Nakonec jsme to zvládli, jen Ondra opět odběry oplakal. Mám pocit, že poslední dobou křičí víc a víc. Každopádně si vykoledoval resp. vykašlal antibiotika, která se doktorka rozhodla nasadit právě kvůli tomu, že ho kašel zcela neopouští už skoro čtyři týdny. Pro mne to však znamená, že nejenom tento, ale i příští (zkrácený) týden ho budu muset mít doma. Pro Martínka jsem právě dostal úkoly, takže ten snad už příští týden bude zcela zdráv. Dokonce jsem uvažoval, že bych ho poslal do školy už zítra, ale jeho učitelka mi to spíš vymlouvala, aby se mu to opět nevrátilo. Prozatím se tedy bude učit v mojí domácí škole.

Já doufám, že se brzo náš zdravotní stav zlepší a budeme moct zase trochu normálněji fungovat.

Podzimní motivy

I když se z mého blogu může zdát, že ten letošní podzim je pro nás hlavně o kašli, tak to není tak úplně pravda. Uznávám, že na mne doléhá řada starostí a i díky vlastnímu nachlazení si zase o něco víc uvědomuji své limity a svojí omezenost. Mám však pocit, že si na druhou stranu o to víc užívám podzimu a všeho, co přináší. Každéhoslunečního svitu a hlavně těch barev.

Nejsem žádný umělecký fotograf a fotím na automat, přesto jsem si pár podzimních motivů zaznamenal a pro určité odlehčení je vkládám i sem na blog.

Nejenom každé roční období ale i každá životní událost a situace není jednostranná. I když nám třeba přináší starosti, bolest či jiné nepříjemné pocity a nálady, tak je dobré jim zcela nepodléhat. Zbyde-li nám jen trochu sil, tak je fajn v nich objevit i to dobré. Něco, co nás může obohatit, rozšířit náš pohled a naše obzory, povzbudit...

Já vím, lehce se to napíše, ale ta realita bývá leckdy složitější...

Alespoň ten roční koloběh nám může dodávat naděje. I když je sychravo, ochlazuje se a světla i tepla ubývá, můžeme se nejenom těšit z podzimních barev přírody, ale můžeme mít i naději, že zase přijde jaro a léto. Teď však sbírejme síly na zimu.

Mimochodem nedávno jsem v jedné přednášce slyšel, jaký je rozdíl mezi jarem a pozimem. I když panují podobné teploty a podobné počasí, tak to jarní počasí je snesitelnější, protože ta nadějě na teplo a světlo je mnohem reálnější než na podzim.

Letos to vše vnímám o to intenzivněji, neboť s pravidelným rytmem, který nám přinesl Martínkův nástup do školy, bedlivěji sleduji počasí a sluníčko. Smlouvám o každý okamžik jeho světla.

Ještěže máme i jiná Sluníčka, která často dokáží projasnit den i když to "naše" je zalezlé za mraky...

Držte se, držme se!

Žijme přítomností, s nadějí do budoucnosti...

Týden s kašlajícím Ondrou

Když se zhruba před třemi týdny v neděli k večeru Ondra rozkašlal, tak jsem si říkal, že následující týden se mi to teda opravdu nehodí. Upřímně řečeno, kdy by se to hodilo? Každopádně z toho byl nakonec celkem zajímavý týden, který stojí za zaznamenání.

Třeba se to do rána nějak zlepší, říkal jsem si. V takových chvílích je opravdu "ráno moudřejší večera". Většinou však ukáže už noc. Právě hodinu či dvě po půlnoci se Ondra rozkašlal a jeho kašel se mi vůbec nelíbil. Byl takový jiný. Klasickou laryngitidu jsme ještě neměli, ale raději jsme udělal v pokoji větší zimu, což kromě nějakých léků po čase zabralo. Samozřejmě se mi hlavou honily různé myšlenky. Přišlo to zhruba po měsíci, co byl Ondra doma. Chválil jsem si, jak to oba kluci zvládají, Ondra i to spaní ve školce a teď bude muset být opět doma. Nenakazí i Martínka? Jak zvládnu celý týden, který byl nabitý. Vyspím se někdy? Atd.

Protože se mi jeho kašel nelíbil, hned v pondělí jsem se objednali k doktorce, která nás hned vzala. Většinou hned první den k doktorce nechodím, protože ta mi stejně řekne, že takhle brzo ještě není nic poznat a uvidí se, zda se to rozběhne nebo ne. Navíc Ondra byl přes den zcela v pohodě, plný energie a ani v noci neměl teplotu.

Takže standardní návštěva, doktorka nic neviděla, domluvili jsme léky a uvidí se. Navíc chrchlající Ondra jako naschvál předvedl jen nesmělé "ehm, ehm". Docela mě to namíchlo, protože ještě ráno chrchlal jak starý tuberák. S doktorkou jsme se však shodli na tom, že mi věří a že zklidnění mohl klidně způsobit studený venkovní vzduch. Pondělí byl jako vždy poměrně náročný den, ale shodou okolností jsme měli po delší době milou návštěvu, která přišla dřív a Ondru ochotně pohlídala, takže s námi nemusel na Martínkovu hudebku. Výhodou bylo také to, že jsem konečně mohl i s Martínkem zajít po hudebce na chvíli na bobovou dráhu. Dosud mu totiž bylo líto, že tam s Ondrou někdy chodíme, když je on v hudebce. A oba najednou tam vzít nemůžu. Takže nakonec se pondělí pěkně zvládlo a nakonec jsme to s Martínkem využili.

V noci na úterý však Ondra opět kašlal, snad ještě o něco víc. Nijak jsem nepanikařil. Vím, že to vždy trvá pár dní než se situace začne lepšit. Sice jsem se chtěl v úterý dopoledne zúčastnit zajímavé akce, ale to jsem musel oželet. Přestože byl Ondra přes den fit, tak mi doktorka říkala, že by neměl pár dní do dětského kolektivu. Na odpolední výuku mám stabilně hlídání, takže to problém taky nebyl. Snad jen že jsem musel myslet na oběd i pro Ondru. Když jsem bez kluků, tak oběd mnohdy oželím nebo něco jen dojídám. Odpoledne byli oba kluci venku, protože oba vypadali "jako zdraví".

V noci však Ondra opět kašlal, ještě silněji a ráno znovu. To byl trochu problém, protože na středeční dopoledne jsem měl výjimečně naplánovaný seminář. V úterý jsem plánoval, že vezmu Ondru s sebou a celkem jsme se na to už začínal těšit. Jenže ten Ondrův kašel a velmi ošklivé počasí (chladno a déšť) to komplikovaly. Naštěstí jsem ještě ráno zastihnul jednu dobrou duši (samozřejmě i s tělem), která měla zrovna odpolední a byla ochotna pohlídat Ondru. Sice se to stíhalo jen tak tak, ale Ondra nemusel do toho nečasu hned po ránu.

Ještě si uvědomuju, že jsem nenapsal, jak jsem to řešil ráno s Martínkem a jeho odvodem do školy. V pondělí ráno se sice Ondra vzbudil s námi, ale nechtělo se mi ho brát ven a hnát ho s Martínkem do školy a zpět. Po úvaze a zhodnocení situace jsem se rozhodl, že Ondru stručně instruuju, nechám ho v posteli a pustím mu pohádku. Byl jsme sice dost nervózní, ale Ondrův spokojený výraz a hlavně nastalá složitá situace mi příliš na vybranou nedávala. Ze školy jsem rychle spěchal zpět a našel jsem Ondru zcela spokojeného, sledujícího pohádku z postele tak, jak jsme ho zanechal. Zopakovali jsme to i v úterý ráno, ale pak jsme byl rád, že od středečního rána mi maminka Martínkova spolužáka navrhla, že jej vyzvedne před naším domem. Takže Ondra nemusel být doma sám, tedy byl jen chvilku, zatímco jsem seběhl s Martínkem dolů před dům. Ve středu odpoledne mi navíc Martínka i přivedla, protože to nebyl v družině, kam jeho kamarád nechodí. Jinak jsme pro něj zvládali chodit s Ondrou sami. Odpoledne to bylo vždy přijatelnější než po ránu, navíc oba jsme potřebovali se alespoň trochu provětrat.

Takže středeční dopoledne se vyřešilo díky ochotě dobré duše. Pro mne to byl trochu běh, ráno tam a pak hned zpět. Legrační bylo to, že jedna ze studentek brblala, že tímto tempem to nestihneme. Tak jsem hned reagoval, že smyslem semináře není projít celý text, ale vystihnout to podstatné a navíc ať se nebojí, že já tentokrát nepřetáhnu ani minutu, protože taky spěchám. Sprintoval jsem domů, aby dobrá duše stíhala odpolední.

Už dopoledne jsem, zneklidněn Ondrovým kašlem, nás opět objednal k paní doktorce, kam jsme odpoledne i s Martínkem vyrazili. Ondra opět předvedl své nesmělé "ehm, ehm" a oba kluci akorát tak celou návštěvu v ordinaci zlobili a přetahovali se o hračky. Bylo mi celkem trapně, že tam jsme, ale domluvili jsme se na silnějších lécích. Navíc jsem si stěžoval na Ondrovo občasné počůrávání či spíš jen cvrknutí do kalhot, které je podle mne dáno spíš jeho zaujatostí hrou a nepozorností. Raději ná paní doktorka poslala na SONO vyšetření močového měchýře a ledvin, které jsme si, díky vstřícnosti personálu, ještě tentýž den domluvili na čtvrtek, tedy hned na druhý den.

Ondra v noci opět kašlal, vstával, chodil a byl nešťastný, léky dostal večer a pak opět v noci, zhruba po hodině zabrali. Ani snad nemusím psát, že jsem se moc nevyspal. Ráno jsem vychystal Martínka a později jsme vyrazili s Ondrou na vyšetření. Zároveň mě potěšila zpráva, že výsledky mého CT vyšetření dutin z minulého týdne dopadly dobře, mám jen drobně poškozenou sliznici, což by snad nemusel být velký problém.

Na vyšetření vyrazil Ondra s kostrou (ale už bez hlavy) a já nesl ručník a hlavně pití.






Domluvit se s Ondrou a načasovat vyšetření tak, aby měl plný měchýř těsně před čůráním, byl celkem oříšek. Vždyť právě to, že si Ondra leckdy ani na opakovaný dotaz neřekne a pak je najednou rychlá potřeba, kterou někdy zcela nestíhá, byl právě ten problém, proč jsme tam byli. Tak jsme to zkoušeli. Vyšetření ledvin bylo v pořádku, měchýř se však doktorce zdál málo plný. Tak Ondra popíjel, třesením s lahví si vyráběl pěnu, tj. "pivo" a šaškováním bavil čekárnu.




Já se ho jen pořád dokola ptal, zda se mu nechce už čůrat. Časem ho to přestávalo bavit. Zrovna když doktorka brala někoho dalšího na vyšetření, jsem se ho opět ptal. Nechtělo se mu, ale už ho to tam nebavilo. Tak jsem mu říkal, že tam budeme tak dlouho, dokud se mu nebude chtít čůrat. Což zabralo a hned mi říkal, že se mu teda čůrat chce. Tak jsem rychle zaběhli k doktorce, předběhli paní, která se krčila v přípravně za závěsem. Doktorce se to stále zdálo nedostatečné, ale změřila to. Odněkud vytáhla nočník, ať se vyčůráme hned. Ondra po chvíli přemlouvání něco vymáčknul. Byl jsem z toho trochu nešťastný, ale vyšetření ukázalo, že to bylo vše a že je tedy vše v pořádku. Takže jsem byl nakonec rád. Ondra tento "úspěch" oslavil po svém. Tento den se ani trochu nepočůral, pro změnu se pokadil (teda jen trochu)...

V noci na pátek Ondra opět kašlal, sice ne tak dlouho, ale o to intenzivněji. Dostal jsme radu, abych ten kašel nahrál, když ho Ondra neumí u doktorky předvést. Jak už zákony schválnosti fungují, tak když jsem si vše nachystal, tak Ondra ustal. Spíš však opět usnul únavou. Připadal jsem si jako blázen. Po chvíli jsem byl úspěšný a něco málo jsem nahrál. Na druhou stranu jsem byl rád, že ten záchvat kašle už netrval tak dlouho.

I ráno byl Ondra o poznání lepší. To jsem ostatně velmi uvítal, protože mě čekal poslední dopolední seminář v rámci určité výuky a Ondra prostě musel se mnou. Naštěstí i venku bylo pěkné počasí. S obsahem výuky jsme si hlavu příliš nelámal, dva semináře byly úspěšně za mnou a byl jsem s nimi celkem spokojený. Doprovod Ondry jsme bral jako zpestření a pro sebe jako určitou výzvu. Ostatně neměl jsem moc na vybranou. Působilo to celkem komicky a já občas výklad prokládal pochvalou Ondry, jak pěkně kreslí. Sice to byl seminář, takže měli mluvit spíš studenti, ale ne vždy to šlo. S postupem času byl Ondra nervóznější a zhruba poslední půlhodinu bedlivě sledoval hodiny, kde jsem mu vysvětlil, kdy skončím. Studenti se smáli, když mi Ondra oznamoval, každý posun velké ručičky, která se blížila k vytouženému cíli. Chvílemi jsem ho musel chovat nebo se s ním mazlit, jednou jsem dokonce odbíhali na záchod, ale nit mého výkladu a troufám si říct, že ani jeho kvalitu to výrazně nepoznamenalo. Naopak jsme měl pocit, že to výuku trochu zlidšťovalo. Málokdy po výuce slyším, že to bylo "roztomilé"...

Jen Ondra byl pak trochu otrávený a cestou domů se na mne náležitě mračil.






Nicméně jsme pospíchali pro Martínka do školy, pak na skok domů (abychom s sebou nemuseli tahat školní tašku a mé materiály k výuce) a poté opět k doktorce, která se uvolila si Ondru znovu poslechnout, včetně mojí noční nahrávky. Říkala, že to má rysy černého kašle a vysvětlila mi, že zvlášť letos na podzim je mezi dětmi hodně rozšířený podpbný kašel, který se špatně poslouchá a pomalu léčí. Nakonec jsme dostali antibiotika, ale spíš jen pro jistotu. Doktorce se to stále nezdálo, protože Ondra kromě nočního kašle vypadal zdravě a ani teplotu neměl. Bylo před víkendem a bylo tedy na mne, zda je nasadit či ne, pokud by se kašel nelepšil. Ostatně i já měl pocit, že to v noci na pátek bylo zatím nejlepší a že je to snad už na dobré cestě. Naštěstí jsem se v lékárně domluvil, že mi antibiotika nerozmíchali, jak teď celkem bývá zvykem, takže bychom je v případě nepoužití mohli schovat na pozdější dobu.

A skutečně v noci na sobotu bylo možné pozorovat výrazné zlepšení. Možná však svojí roli sehrálo i to, že jsme byl z celého týdne už tak unavný a nevyspalý, že jsem už jeho kašel ani neslyšel. Každopádně v sobotu jsme museli vyrazit na výměnu pneumatik, byli jsme na návštěvě a na obědě. Ondrův noční kašel byl pak střídavě lepší a zase horší. Sice už nedosáhl takové intenzity ale zcela nevymizel. V dohledné době oba kluky čeká už dříve naplánované alergologické a imunologické vyšetření, tak uvidíme. Noční kašel pokračoval i v jiném prostředí než jen doma. Navíc tento týden kašleme všichni tři a momentálně s Martínkem Ondru v kašli předčíme.

Děkuji za různé rady, jak na kašel. Leccos jsme zkusili. Momentálně je to u nás asi klasické nastydnutí nebo nějaká viróza. Ostatně zdaleka nejsem jediní. Když byl Ondra v úterý ve školce, kde zrovna probíhalo fotografování, tak jen v poledne odsud odváděly dvě děti s horečkou. Holt podzim... Přesto si myslím, že jsou kluci přece jen o něco otužilejší a drží se víc, než v minulých letech.


Celé toto ohlédnutí za "prokašlaným týdnem" však nemělo být o kašli. Spíš o tom, jak takový kašel ovlivní moje fungování a mění mé plány. Na druhou stranu si říkám, jak se v různých složitých situacích objevily nečekané možnosti řešení. Takže jsem rád, že jsme to i s pomocí ochotných lidí kolem takhle pěkně zvládli. Děkujeme!