Martinovy zvídavé otázky na kariéru a život

Včera jsme měli s Martinem při cestě autem takovou zajímavou chvilku. Ondra podřimoval a Martin měl zvědavé otázky. Tentokrát mě nezkoušel za znalostí historie, ale zajímalo ho něco jiného, něco ze života.

"Tatí, jak jsi spokojený se svou kariérou, životem a tak," zeptal se mě nečekaně Martin.

Zarazilo mě, že Martin zná slovo "kariéra" a chvilku jsem přemýšlel, zda mám vyzvídat, jestli skutečně zná jeho význam. Nechtěl jsem obracet roli tazatele a tázaného, na případné vysvětlování bude snad dost času  jindy.

Tak jsem popravě odpověděl: "Ano, jsem." A dodal jsem: "I když mi všechno v životě nevychází tak, jak bych si přál, tak jsem spokojený a mám se dobře."

Martin, zřejmě povzbuzený mojí odpovědí, se ptal dál, hned několik otázek za sebou: "A tatí, jaký je největší zážitek tvého života? Udělal jsi něco velkého? Na co nejvíc vzpomínáš? Co ti udělalo radost?"

Fíííha, taková smršť otázek na tělo. Musel jsem se soustředit na řízení. Jak přitom odpovědět pravdivě, stručně a srozumitelně sedmiletému klukovi?


Naštěstí jsou to věci, o kterých nemusím zase až tak dlouho přemýšlet. Mám v nich celkem jasno.

Odpověděl jsem mu, že za největší věc, kterou jsem udělal, považuji to, že jsem se zvládnul postarat o nemocnou manželku a dva malé kluky. Nebylo to jednoduché, ale my jsme to společně zvládli a zvládáme to dodnes. Dokonce jsem mu poněkud neskromně řekl, že si myslím, že jsem díky tomu hrdina. Ostatně každý kluk jistě rád slyší, že jeho táta je hrdina. Hned jsem dodal, že stejně tak on s bráchou jsou hrdinové, protože to tak dobře zvládají bez maminky. Tento motiv kluků jako hrdinů jsem už použil několikrát. Nechci tím vzbuzovat jejich pýchu, to ostatně ani nehrozí, jen jim povzbuzuji sebevědomí. Napadlo mě to už dřív, když mi Martin s jistou obavou říkal, že se bojí, aby se mu třeba ve škole někdo nesmál, když nemá maminku. Odpověděl jsem, že se třeba někdo takový najde, protože lidé i děti bývají zlí nebo prostě chtějí druhému ublížit. Z toho si však nemá dělat hlavu, protože je naopak hrdina. Kdo z jeho spolužáků a kamarádů by si dovedl představit, že by neměl maminku?

Za největší zážitek pak považuji, pokračoval jsem v odpovědi na Martinovy zvědavé otázky,  narození obou kluků a to, že je mám a můžu si s nimi užívat život opravdunaplno.

Martin se nad touto odpovědí spokojeně usmíval a řekl mi: "Tatí, já jsem věděl, že to řekneš."

A já jsem rád, že to věděl, že jsem pro něj takto předvídatelný, že mě dobře zná a že jsem tedy jeho jistota. Myslím si, že je to důležité.


Zároveň mě trochu překvapilo, jak jsem Martina "nakazil" svojí opatrnou řečí o budoucnosti. Když totiž o nějaké vzdálené budoucnosti spolu mluvíme, tak většinou dodávám, když budeme v pořádku a tak. Dobře taky zná moje největší přání, protože se mě na něj už několikrát ptal. Odpověděl jsem vždy stejně, takže ví, že bych si přál, abych se dožil toho, jak budou oba kluci šikovní a samostatní. Takže Martin nyní často dodává, že něco bude, teda jestli budu ještě na živu. Třeba nedávno mě fakt pobavil, když prohlásil, že se těší, až mu bude deset a jestli já ještě budu na živu, tak mi něco pěkného zahraje na klávesy, protože to už by mu to mohlo jít dobře. To mě opravdu pobavilo. Snad tu všichni budeme ve zdraví přece jen déle a ještě si to spolu pěkně užijeme.

Po chvíli to naše společné užívání si potvrdil za sebe i Martin, prohlásil: "Tatínku, i když si všechny ty naše dobrodružství nepamatuju, tak se mi všechny líbily."

A to je dobře.

Ondrova fotka ze školky

Ondra měl štěstí. Přestože ho na podzim potrápil streptokok, vyšlo to tak dobře, že v krátkém mezidobí zvládnul tradiční focení ve školce. Akorát jsme stříhali až později, takže je na fotce nezvykle vlasatý.

Jako vždy nasadil svůj "monalisovský" úsměv.

 

Pro srovnání přikládám odkaz na fotku z loňského a předloňského roku.

Kdo obelhal pušku? aneb Když jsou děti chytřejší

Oba kluci si libují v záludných otázkách. Většinou si s nimi vím rady. Nedávno mě však předškolák Ondra opravdu dostal.

"Tatí, kdo obelhal pušku?" zeptal se mě při procházce nečekaně.

"Jak obelhal pušku? Vůbec nevím, na co se mě ptáš," přiznal jsem mu pravdivě.

"No, kdo obelhal pušku?" trval na svém Ondra.

Já skutečně netušil.

"On myslí, komu selhala puška," vysvětloval brácha Martin a bylo zřejmé, že je na rozdíl ode mne v obraze.

To už mi došlo, že Ondra má na mysli atentát na Heydricha, o kterém jsme před časem mluvili, protože jsme jeli kolem památníku.

"Nebyl to Kubiš?" to bylo jediné jméno, které jsem si z dvojice parašutistů v tu chvíli vzpomenul (protože jsem nedávno zaslechl, jak Marta Kubišová vzpomínala, že se jí pořád ptali, zda to byl nějaký její příbuzný).

"Né, né," volali oba vesele kluci: "Byl to Gabčík!"

"Tak to jste šikovní a víte víc než já," uznal jsem svojí neznalost.

"Naštěstí Kubišův granát nezklamal," dodal Martin a ocitoval doslova větu ze seriálu Dějiny udatného českého národa, odkud celou událost znali. Konkrétně se jedná o díl o Protektorátu.

Netušil jsem, že mě tak brzo budou přerůstat. Tímto tempem za mne za chvíli budou moct přednášet.

Nestěžuji si, naopak se tu jejich dobrou paměť snažím využívat, když ta moje už někdy tolik neslouží. Takže jim leckdy říkám, co si mají zapamatovat a pak mi to připomenout, jenže to jim kupodivu nejde tak dobře, jako tyto a jiné detaily.


Pozn.: Jen pro zajímavost dodávám, že Ondrovi je 5 let, Martinovi 7 a já jsem vystudoval historii.

Ondra v "anatomickém" pyžamu jako kostra

Už jsem tu několikrát psal o Ondrově zálibě v kostrách. Když jsme byli s klukama vybírat nějaký dárek pro Martina, tak se Ondra dožadoval zavedené praxe, že se koupí "něco malého" i pro druhého, prý "aby mu to nebylo líto". Návštěva hračkářství byla dlouhá a téměř bez úspěchu. Nad množstvím hraček jsme se většinou shodli na tom, že jsou buď zbytečně drahé nebo hloupé a že není nutné koupit nějakou blbost jen kvůli tomu, aby se něco koupilo. Hůře to nesl Ondra, ale nakonec jsme uspěli až ve druhém obchodě, kde jsme vybrali pro Martina malé letadlo a Ondra si vybral malý model raketoplánu. 

Když jsme však zašli do obchodu s oblečením, uspěli jsme mnohem dřív a radost kluků byla viditelně větší. Martin si přál triko s motivem hry "angry birds", to jsme však už v jeho velikosti nesehnali (pomalu se nachází na přelomu velikostí, kde se mění kategorie oblečení a tudíž i jejich motivy). Nakonec ho potěšila čepice, rukavice a šála s výše uvedeným motivem.

Zato s Ondrou jsme byli hotoví hned, protože jakmile zahlédl pyžamo s motivem kostry, tak už nechtěl nic jiného. Takže nakonec místo něčeho malého, dostal celé pyžamo. Oblíbil si ho natolik, že by v něm nejradši chodil úplně pořád, nejenom v noci, ale i přes den, doma i ve školce.

Vždyť mu sluší a vypadá spokojeně. Posuďte sami:

Ondra hraje slovní fotbal a luští osmisměrky

Předškolák Ondra si před časem oblíbil slovní fotbal. Hrál ho se starším bráchou. Když jsme před časem kvůli jeho nemoci trávili spolu víc času, tak ho hrával i se mnou. Jsem rád, že si tak trénuje nejenom slovní zásobu a vnímá, ale učí se jaká jsou písmena na začátku a na konci jednotlivých slov.

Nedávno mě překvapilo, jaký je to velký hráč a znovu potvrdil, jak dobrou má paměť. Hráli jsme slovní fotbal ráno cestou do školky, pokračovali jsme i při převlékání. Pak mi Ondra řekl slovo "basa" a rozloučil se s tím, že budeme pokračovat, až ho vyzvednu po obědě.

Když se pak odpoledne ve školce oblékal, z ničeho nic mi řekl, že "basa" bylo jeho poslední slova a že já jsem na řadě. To mě skutečně překvapilo. A nezůstalo jen u toho. Po chvilce mi opravil nějaké slovo, že jsme ho použili už ráno.

Přitom já jsem ho moc nešetřil, i když jsem se snažil používat taková slova, která končí na souhlásky. Naopak některá slova mi musel vysvětlit, pokud je chtěl použít. Přitom jsem si užil dost legrace. Tak jsem se třeba dozvěděl, co je slovo "šic" (prý když dělá takhle rukou na myš a odhání jí) nebo "kák" (prý výsledek, když si prdne do kalhot). Obojí jsem uznal na rozdíl od složených slov "no a" nebo "nad tím" a vysvětlil jsem Ondrovi, že se nejdená o jedno slovo.

Během pobytu doma projevil Ondra zájem o osmisměrky. Sice neumí číst ani psát, já zatím ani nechci, aby to trénoval, ale vyhledávat stejná slova ho baví. Klasické osmisměrky, které jsem před časem koupil Martinovy, se ukázaly být příliš těžké (i pro Martina), i když nějaká slova našel. Tak jsem mu vyrobil lehčí verzi. V podstatě se jednalo jen o "dvousměrku", protože slova jsem psal jen zleva doprava a shora dolů. Na závěr nevyšla žádná tajenka, tolik času jsem se s tím zase piplat nechtěl. Radost z vyřešeného úkolu byla pro Ondru dostatečnou odměnou.

Na jednu stranu je zřejmé, že Ondra je velmi šikovný a i díky staršímu bráchovi toho umí víc než on v jeho věku. Na druhou stranu poslední dobou intenzívněji uvažuji nad jeho případným nástupem do školy. Donedávna jsem o tom neměl téměř pochyb, vždyť šikovný je více než dost. Přece jen však přemýšlím o tom určitém tlaku a drilu, který zvlášť v některých školách panuje a který třeba s Martinem prožíváme víc, než jsem s představoval. Mám pocit, že Martin se s věkem zřejmě lepší a horší známky ho stále spíš motivují k tréninku. Ondra sice působí jako emocionálně odolnější - je to dáno nejenom geneticky (zřejmě je víc po manželce), oproti Martinovi nezažil tak silný emocionální otřes v útlém věku, neboť si zřejmě vytvořil silnější vazbu se mnou - jenže mi připadá mnohem víc hravější a neposednější.

Možná by nějaká alternativnější podoba školy byla vhodnější, jenže i z technických důvodů mi to zatím přijde obtížně realizovatelné. Navíc má už nyní ve škole, kde je také Martin, několik kamarádů ze školky. V příštích dvou měsících nás čeká rozhodování a porady, tak uvidíme. Ono to uteče poměrně rychle a nakonec bude rozhodnutí stejně hlavně na mne. Zatímco ještě před nedávnem byly trendem odklady školní docházky, Martin má třeba spolužáka o rok a půl staršího. Nyní, s příchodem silných ročníků, se stávají trendem "přípravné třídy", ale to mi přijde trochu jako ztráta času.

Může žena velet vojákům? aneb Martinova aplikace historických znalostí

"Kluci, vojákům většinou nevelí žena," komentoval jsem před časem hru kluků, když se coby "vojáci" nechali podle mne příliš komandovat od jedné holky.

"Ale tati, co třeba Libuše?" oponoval mi Martin.

"To byla výjimka," odpověděl jsem.

"A co Marie Terezie, ta přece taky vládla, takže to nebyla zase taková výjimka," pokračoval Martin v historických příkladech.

Nakonec jsem tedy před Martinovými historickými příklady kapituloval. Nechal jsem kluky při hře podle jejich představ a přemýšlel jsem, jak jsem si naběhl, když jsem s nimi v nedávné době sledoval postupně všechny díly pěkně udělaného animovaného seriálu Dějiny udatného českého národa.

Musím uznat, že Martin předvedl, jak dobře umí získané znalosti aplikovat.

Doufám, že mu to vydrží.

Král zvířat s oborkou nebo parukou?

"Tatí, může být král zvířat bez oborky?" zeptal se mě Ondra cestou k doktorce.

"Co je to oborka?" ptám se ho překvapeně.

"Takové to...," odpovídá Ondra a krouží si rukou kolem hlavy a krku: "Jak se to jen jmenuje... paruka?"

To už je mi jasné, co má na mysli a pobaveně se usmívám: "Určitě myslíš hřívu."

"Jo, hřívu, podobně jako má kůň," přitakal Ondra.

Tak jsme si pak povídali o tom, že lev hřívu má, zatímco lvice jí nemá. A ještě přišly na přetřes další věci ze života zvířat. Je to ohlas na to, že jsme si domácí léčení mimo jiné zpříjemnili pouštěním některých epizod pěkného dokumentárního seriálu ze života zvířat s názvem "Já a moje rodina".

I když je to náročné a únavné, že jsme teď museli být hodně doma kvůli střídavým infekcím, jsem rád, že se i tento čas snažíme smysluplně využít.

Na doporučení doktorky tento týden absolvujeme všichni tři výtěr v krku, aby se zjistilo, jak jsme na tom a v případě zjištěných bacilů nasadíme léčbu všichni. Roční období je holt náročné a v dětském kolektivu to není zrovna snadné. Třeba Martin hlásil, že jen za jedno dopoledne si museli přijít rodiče pro 3-4 děti, kterým nebylo dobře.

Opět doma s marodem

Zatímco v září a začátkem října jsme si užívali - každý víkend jsme někam vyrazili alespoň na den - v říjnu a začátkem listopadu trávíme víkendy v podstatě zavření doma. Bylo fajn, že alespoň první sníh jsme si mohli chvíli užít. Nejprve Ondrova spálová angína, další víkend pro změnu moje horečka a nyní znova Ondra. Ve čtvrtek, tedy po čtyřech dnech ve školce, si stěžoval na bolest v krku. Martin ho obviňoval, že si to jen vymýšlí, protože chce zůstat doma. Jenže noc na pátek ukázala, že Ondra opravdu není fit.

V pátek ráno jsem tedy odvedl Martina do školy. Pak jsem v rychlosti zaběhnul ke své doktorce, protože se mi sice zlepšily dutiny a průdušky, ale pro změnu mě zlobily hlasivky. Doktorka potvrdila,  že se to stává a doporučila mi "hlasový klid". Reagoval jsem, že je to složité, neboť přednáším a hlavně mám doma dvě malé děti. Doktorka ví, že jsem na ně sám, tak mi poradila, ať požádám o pomoc rodiče. Ty ale taky už nemám, odvětil jsem. Tak se alespoň budu snažit trochu šetřit, i když vím, že to prostě moc nejde. Alespoň jsem dostal nějaké další tipy, např. inhalace na oteklé hlasivky.

Poté jsme se domluvili s dětskou doktorkou a vyrazili jsme za ní s Ondrou. Po delším čekání v čekárně potvrdil test, že Ondra má opět v krku streptokoka, prý zdaleka nejsme jediný případ, kdy se to tak brzo vrátilo. Holt jsou ty mršky odolnější a odolnější. Takže Ondra vyfasoval další antibiotika a je zřejmé, že jsme museli zrušit nejenom víkendový program, ale minimálně další týden budeme muset být doma.

Proto jsme ještě od doktorky zašli nakoupit, abychom měli o víkendu z čeho vařit a co jíst.

Ondra nebyl zrovna fit a v pátek večer začal víc kašlat a chraptět. Naštěstí v sobotu se to zlepšilo, přesto jsem trval na tom, aby zůstal v posteli. Jelikož si chtěl Ondra hrát s Martinem a ležet ho moc nebavilo, tak jsem zrovna moc neměl nějaký "hlasový klid", ale zvládli jsme to.

Alespoň jsem čas využil k ostříhání kluků, což už bylo potřeba. Potřeba je samozřejmě plno dalších věcí, ale zdraví máme jen jedno, takže leccos bude muset počkat.

Myslím si, že z fotek není znát, že by kluci nějak zvlášť "trpěli". Naopak jsou doma spokojení. Nejvíc ta domácí izolace asi vadí mně. Snad to nebude trvat dlouho.

První letošní sníh a postavení sněhuláka

Ondra už byl fit, tak jsme si mohli o víkendu užít první letošní sněhovou nadílku. Mokrý sníh se dobře lepil, takže to byl ideální materiál na stavbu sněhuláka.

Pár fotek ze stavby sněhuláka. Koulovací bitvu jsem z pochopitelných důvodů zaznamenat nemohl.

Podzimní výlet na hrad

Zhruba před měsícem jsme kromě povinností (viz ZDE) měli čas užít si pěkný podzimní den. Udělali jsme si výlet na hrad, ze kterého přináším malou fotoreportáž.

Hned na začátku našel malý Ondra místo, kde nechal "tesař díru".

Byl pěkný výhled, i když Martin "pistolí" z klacku ostřeloval okolí.

Bráchové na hradě.

Naše trojka na hradě...

 ...a v detailu.

 Kluci na pařezu...

...který se stal vhodným odrazovým můstkem pro Martina...

...a po chvíli i pro Ondru.

 Samotný pařez nás zaujal.

 Spočítali jsme, že strom byl zhruba stoletý.

 Odvážný Martin krmil berana...

...zatímco mladší brácha jen přihlížel.

Podzimní den se pěkně vydařil i vybarvil.

Kluci s kládou v lese

Malá připomínka výletu zhruba před měsícem a pózování kluků s kládou alá Pat a Mat.