Jak jsme v noci s Ondrou hledali pavouka

S dětmi se člověk opravdu nenudí.

Kluci měli a mají docela dobré spaní. Poslední dobou si trochu víc stěžují na nějaké "noční můry". Zvlášť Ondra to říká po probuzení trochu víc než dřív. Nevím, zda je to vždy pravda nebo zda se prostě někdy nedělá zajímavým. Možná také někdy jen vyjadřuje svojí nelibost z ranního vstávání. Každopádně věřím, že někdy špatné sny skutečně má.

Zrovna v noci na dnešek. Zvlášť když jsem se večer zdržel u práce a přípravě na výuku. Vzpomínám si, že jsem v polospánku opakovaně slyšel nějaký šramot. Pak si vzpomínám, že jsem ještě ze spaní mluvil s Ondrou. Když jsem se skutečně probudil, stál vedle postele Ondra a dožadoval se pomoci a chtěl ležet u mne. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsme pochopil, že Ondrovi se asi něco zdálo. Tvrdil mi, že měl v posteli pavouka a pak zase, že ten pavouk šel za ním i po zemi. Říkal jsme si, že sice tu máme celkem nepořádek, ale že by byl zase až tak velký, aby tady něco bydlelo a pronásledovalo Ondru? Určitě se mu jen něco zdálo, snažil jsme se ho uchlácholit. Ondra však nepůsobil nějak zvlášť vyděšeně, ale prostě stál si za svým, což mi zcela klidně opakovaně říkal. Když u mne nepochodil, odešel a já slyšel, že budí Martínka. Volám na něj, ať ho nechá spát. Zmobilizoval jsem síly, vstal jsem a vzal jsem baterku. Všimnul jsme si, že je půl čtvrté. Prohledávali jsem postel i pokoj, ale snažili jsme se, abychom nevzbudili Martínka.

Ukazoval jsem mu jen na jeho velkého plastového pavouka, na jeho oblíbenou hračku, ale to prý nebyl on. Prohlédli jsme, co šlo a já už chtěl zase do postele. Samozřejmě mi vrtalo hlavou, jestli ho skutečně mohlo něco probudit, protože tohle se mu nestává často. Navíc nebyl zase až tak vyděšený, prostě mi to v klidu opakoval.

Viděl, že jsme nic nenašli. Uložil jsem ho a pro jistotu jsem ještě dal baterku, kdyby si chtěl posvítit Pak jsem už spěchal do postele a doufal jsem, že zbývající tři hodiny si ještě odpočinu. Je fakt, že ráno se mi vstávalo skutečně těžce. Naštěstí kluky nemusím tahat z postele. Naopak jsme asi nezaspali i díky tomu, že oba sami vstali a vzali si nachystanou snídani.

Snad to bude zase lepší a noční můry se nestanou pravidlem. Pro jistotu se budu snažit věnovat ještě trochu větší pozornost večernímu ukládání a usínacím rituálům.

Další pondělí mají šikovní kluci za sebou

Tak už bychom zase pomalu mohli soutěžit v nějakém pořadu s názvem Kašle celá rodina. Přes víkend jsme se snažili odpočívat a výsledkem je snad jen to, že jsem trochu začal být s klukama solidární. Každý den si říkám, jestli to nějak ustojíme, hlavně kluci ve škole i ve školce a zatím se celkem držíme.

Pondělí je vždycky náročné a po zkušenosti z minulého jsem raději nechal Ondru ve školce déle. Martínka jsme vyzvednul po obědě, abychom si mohli něco zopakovat a nachystat se na hudebku. Čas letěl, takže i my na hudebku. Ještě štěstí, že s námi nebyl Ondra. Trochu jsme se zdržel s paní učitelkou, která mi trochu vysvětlovala, jaké klávesy bych měl pro Martínka pořídit. Oddechl jsem si, protože několik doporučených variant, co jsem dostal od známých, označila za zbytečně drahé. Zároveň Martínka pochválila, že je zvídavý a šikovný, i když mně přišel spíš trochu rozdováděný.

Jsem rád, že ho zatím hudebka baví a že to zvládáme. Už minule jsem přemýšlel nad tím, jestli se mi nějak podaří zapojit i malého Ondru a jak to všechno skloubit dohromady. Vím, že jednou bude moct Martínek chodit i sám, ale zatím si to neumím představit. Tak to pak vypadá tak, že buď s Ondrou dvě hodiny čekáme, jako minulý týden, nebo počkám na konec kláves, předám Martínka do hudební přípravky o patro níž a vyrazím pro Ondru do školky. Ten mi sice trochu vyčetl, že jsem ho tam nechal dlouho, ale já se bráníl. Jednak jsem mu to říkal už ráno (vím, že si to moc nepamatuje) a jednak jsem přesvědčen, že si ve školce může hrát a je to lepší, než kdyby s námi spěchal na hudebku a pak se tam nudil. Takhle běhám sem tam jen já. Když se ještě k tomu snažím věnovat práci, tak je toho času opravdu málo a jen to letí. A to nemluvím o domácnosti nebo o tom, že se bez kluků docela odbývám s obědem, i když mám třeba něco nachystáno z víkendu.

Ondra to bral a byl v dobré náladě. Když jsme vycházeli ze školky, tak spustil "nesnáším loučenííí, jsem dááál a v hlavě mě máááš..." (tedy Michala Davida Největší z nálezů a ztrát), až jsem se musel smát. Tak jsem mu pak cestou do hudebky raději pustil momentálně kluků nejoblíbenější Duši z gumy (Chinaski) nebo Šrouby a matice (Mandrage). Ostatně Ondra byl vždy "zpěvák" moderních písní (viz video).

Já jsem si dnes při tom pobíhání říkal, že jsem rád, že Martínek chodí na hudebku. Převažují tam holky s maminkami nebo babičkami, ale já budu rád, když bude mít Martínek a snad také Ondra hudební vzdělání. Hlavně když je to bude bavit. Dnes mohl Martínek dostat ještě další motivaci. Když totiž jedné své oblíbené prodavačce říkal, že jdeme zrovna z hudebky a vysvětloval, že hraje na klavír, "protože tatínek říká, že je to základ", tak jen koukala a obdivovala. Já mu pak s nadsázkou řekl, že holky budou koukat, když něco bude takhle umět.

Samozřejmě ani tak nejde o holky, ale budu rád, když kluci budou šikovní a podle možností všestranní. Proto jsem rád, že jsme nedávno zvládli být na horách, kluci stáli poprvé na lyžích a šlo jim to velmi dobře. Podle možností chodíme do přírody nebo alespoň pozorujeme stopy zvířat ve městě a posloucháme zpěv ptáčků. Minulý víkend jsme byli s klukama v Náprstkově muzeu a na procházce večerní Prahou. V pátek jsme pro změnu byli sledovat a fandit na hokeji atd. Takže si říkám, že celkem zvládáme aktivity různého druhu, včetně těch typicky klučičích.

Jen pondělní večery jsou vždy náročnější, protože den je dlouhý a máme toho všichni tři dost. Martínek navíc vytáhnul snad svojí první trojku z psaní, pak mu opakovaně nešly opsat dvě věty ze slabikáře a rozplakal se, že měla paní učitelka pravdu, když mu říkala, že je lajdák. Takže zase nechápu, proč mu to říká, když jsme se o tom před časem bavili a říkal jsem jí, že si tohle Martínek bere víc než jiné děti. Možná bych s Martínkem měl někam zajít a vyzkoušet, zda nemá nějaký problém, třeba dysgrafii. měl by pak přece jen trochu úlevu a asi by nebyl pod takovým tlakem. Každopádně si nemyslím, že by Martínek byl lajdák, spíš bývá nesoustředěný, nepozorný nebo unavený.

Večer byl nakonec docela klidný, i když bych si přál, aby kluci chodili spát dřív, ale v pondělí je to prostě těžké. Kluci si vyžádali čtení z bible a já nakonec svolil, že jim přečtu, ačkoliv bylo už pozdě. Jen pokus o větší diskusi a všetečné dotazy jsem utnul s tím, že je třeba spát. Ostatně já už taky musím...

Vlna smutku, která začala jménem...

Bylo to téměř před měsícem. Paradoxně ve stejný den, kdy jsem zde na blogu napsal, jak si s klukama povídáme o všem možném a jak to dobře zvládáme.

Ondru večer přepadl velký smutek po mamince. Začalo to celkem nenápadně a svojí roli nepochybně sehrála i únava. Zpětně si říkám, zda svojí roli nemohla sehrát i trochu větší pozornost, která byla v souvislosti s prvním vysvědčením věnovna jeho bráchovi. Vždy se však docela dost snažím, aby si ani jeden z kluků při různých příležitostech nepřišel upozadněn.

Kluci přišli ke stolu k večeři. Bylo to včas a já chtěl kluky dát o trochu dřív spát, protože jsme viděl, že jsou hodně unavení. Martínek se mě najednou zeptal, jak se jmenovala maminka, že si to nepamatuje. Řekl jsem mu nejenom jak se jmenovala (Lenka), ale že nevadí, že si to nepamatuje, že mu to připomenu kdykoliv bude chtít. Pak se mě ptal, zda existovala nějaká svatá Lenka. Odpověděl jsem mu, že asi ne, že jméno Lenka je odvozeno z jiného jména (existují různé výklady). Martínek na to s úsměvem, že to nevadí, že my budeme mít svojí "svatou Lenku", tedy maminku.

Ondra se však moc štastně netvářil a za chvíli začal naříkat, že je mu líto všech, co zemřeli. Mimochodem pro kluky je pochoptelně mnohem aktuálnější smrt mého otce, ale pak většinou vypočítávají i ostatní členy rodiny "na druhém břehu". Když jsem Ondrovi říkal, ať není smutný, tak na chvíli přestal. Jenže pak opět začal s tím, že si maminky vůbec neužil. Martínek se ho pokoušel "uklidnit" tím, že Ondra vůbec může být rád, že se narodil dřív než maminka umřela. Občas se mě kluci ptají, abych jim řekl, kdy se narodili, co jsme dělali atd. Díky tomu jsme mimo jiné řešili, kdy se Ondra narodil a kdy maminka zemřela. No a při zvídavosti kluků se mě mimo jiné vyptávali i na to, co se stane s miminkem, když umře maminka ještě s dítětem v bříšku. Tak jsem jim popravdě odpověděl a Martínek z toho vyvodil, že je vlastně dobře, že se Ondra ještě stihnul narodit. Tak je v této "dobré zprávě" podporuji, když na to náhodou přijde řeč.

Jenže tentokrát byl Ondra zasažen zřejmě hlubokým smutkem a začal kňourat. S Martínkem jsme se snažili mu zvednout náladu. Zprvu jsme si myslel, že je to opravdu jen takový pokus a že ho to brzo přejde. Tak jsem za kňourání začal udělovat černé puntíky, což byly černé olivy, které mají kluci rádi. Říkal jsem, že Ondra jistě kňourá schválně, aby dostal víc oliv. Pomohlo to však jen na chvilku a já poznal, že je to takový smute, který vyžaduje jinou reakci. Přestal jsem jej vyzývat, ať nekňourá. Naopak jsme vstal, šel jsem k němu a objal ho. Řekl jsem, že mě mrzí, že si maminku tolik neužil, ale že s tím nemůžu nic dělat. Že se jen snažm, aby si to mohl užívat se mnou a s bráchou. Plakal mi v nárůčí a ani já jsem slzy neudržel. Martínkovi začaly také vlhnout oči, tak jsem vzal oba kluky od stolu. Společně jsme se objali a chvíli spolu plakali...

Trochu mě to překvapilo, protože už dlouho jsme takovou vlnu smutku nezažili. Zároveň jsem si říkal, že na to prostě čas od času máme nárok. Byla to jen chvíle, pak jsme se přesunuli zpět ke stolu, pustil jsem jim písničky podle přání (Martínek má v takové chvíli rád např. písníčku a klip "Máma" od Michala Davida) a dívali jsme se na nějaké fotky.

Odhodlání uložit kluky do postelí trochu dřív jsem nakonec musel odložit. Dal jsem přednost chvíli společného času, vzpomínkám a uklidnění. Splnilo to svůj účel, protože při chystání do vany už oba kluci zase blbli. Ondra se pro změnu intenzívně zabýval otázkou, jaké by to bylo, kdybychom "čůrali zadkem".

Od té doby byl klid a nic podobného se zatím neopakovalo, i když jsme o zemřelých několikrát mluvili. Nedávno mě třeba pobavil Martínek, když v čekárně u doktorky zahlédl v televizi Václava Havla a hlasitě projevoval své nadšení, že jej vidí rád zase živého (tj. záznam z doby, kdy byl ještě živý).

S klukama na procházce večerní Prahou v únoru

S klukama jsme se byli podívat v Náprstkově muzeu na výstavě o "veselých kostlivcích". Pak jsem využil příležitosti a chuti kluků a šli jsme se projít večerní Prahou. Pěkně jsme si to užili a všem se nám to moc líbilo, jak je zřejmé z fotek.

Nejprve reliéf pod sochou Martínkova oblíbeného světce, Jana Nepomuckého. Je na něm zobrazeno shození Jana Nepomuckého z Karlova mostu do Vltavy.

Pozn.: K vložení příspěvku jsem se dostal až mnohem později, první červnový víkend.

Dva roky blogerem

Děkuji za přízeň všem svým čtenářkám a čtenářům, kterým sem tam - podle času, možností a chuti - dávám nahlédnout do některých našich radostí nebo starostí (všimnul jsem si, že do dnešního dne to bylo 298 publikovaných příspěvků). Za ty dva roky jsme leccos prožili a já jsem vděčný za možnost blogu, který i mně někdy osvěžuje paměť. Samozřejmě jeho veřejnost leckdy ztěžuje míru otevřenosti a jistě se - vědomě i nevědomě - snažím prezentovat v lepším světle, ale to je snad běžné.

Původně jsem chtěl na blogu spíš komentovat dění z oblasti křesťanství a psát o svých oborech, tj. historii a teologii, ale už první příspěvek se vzpomínkou na návštěvu hřbitova s klukama (pro zajímavost podobný text z loňského roku) tak nějak předznamenal, že to bude spíš osobní a rodinný blog.

Proto jsem si po více než půl roce pro tyto "odbornější" potřeby založil další blog Martinovy marnosti - křesťanství a historie, ale ten spíš zkomíral a zůstává v pozadí. Aktuální dění komentuji spíš na Facebooku, kam vkládám mnohdy zajímavé odkazy na jiné texty. Poslední dobou je toho trochu víc, takže uvažuji o tom, že některá témata z FB na tomto druhém blogu zveřejním i pro případné další zájemce, ale především pro sebe (nepřodpokládám, že by bylo zase tolik zájemců). Ale jako vždy je to o čase, kterého není nikdy dost.

Můj třetí "šachový" blog je jen takový úlet z doby Vánoc a nepředpokládám, že bych ho nějak zvlášť rozvíjel. Chtěl jsem tam mít hlavně odkaz na šachové úkoly a aktuální ELO listinu TOP hráčů. Šachy už dávno aktivně nehraji, ale zájem obou kluků mě asi přiměje, abych se jim zase trochu věnoval.

Pravidelní návštěvníci blogu si zřejmě všimli, že jsme si dali jarní prázdniny. Obecně mám přestávky ve psaní. Ne, že by nebylo o čem psát, naopak zážitků máme více než dost, ale prostě nezvládám a nestíhám. Samotného mě mrzí, že jsem tak v poslední době nezvládnul zaznamenat množství vtipných hlášek kluků, protože to jsou úplní mudrlanti, co pusu nazavřou. Nejlepší je, když jdou, každý za jednu ruku a oba na mne z obou stran mluví. Samozřejmě každý o něčem jiném a já k tomu třeba ještě táhnu plné tašky. Ale je s nimi skutečně legrace.

Na jarní prázdniny jsme odjížděli se zpožděním (mimo jiné jsem čekal, jak se vyvine Ondrův noční kašel) a určitou obavou, jak to sám vše zvládnu, ale nakonec jsme si je ještě protáhli. Je fakt, že to byl celkem zápřah, ale vydařil se, jak snad ještě napíšu později, ale pak najednou jsem cítil, že už nemůžu, že jsem vyždímanej a musíme domů. Naštěstí to nebylo tak dramatické a na závěr jsem mohl po mnoha letech taky stoupnout na lyže a s klukama se projet. /Odkazy na videa z lyžování ZDE./

S mírnou obměnou napíši to, co už před rokem, že se snažím dělat vše, co umím a co můžu, aby i přesto, co jsme zažili, jsme byli veselí a šťastní a byli na světě rádi. Během jarních prázdnin jsem si opět uvědomoval možnosti ale i limity naší situace. Stále s tím nějak zápasím a asi bych leckdy chtěl víc, než je reálně v mých silách. Taky mám pocit, že povinností a starostí spíš přibývá. Navíc úplně nevím, kde a jak dobíjet baterky, což je potřeba.

K tomu člověk vidí, slyší a čte všelijaké příběhy druhých lidí a říká si, jak má být rád za to, co má. To taky jsme rád i bez těch příběhů. Zrovna nedávno jsem se dozvěděl, že jedna maminka, mimo jiné čtenářka mého blogu, se kterou jsme si párkrát napsali a "vídali" se na Facebooku, prohrála svůj statečný zápas s tou zákeřnou rakovinou... Nemoce, umírání a smrt prostě patří k životu, určitě více než bychom si přáli. Přesto nebo právě proto bychom si měli užívat život a vše dobré, co přináší.

Jsem rád, že kluci jsou šikovní a umíme si život pěkně užívat.



Neplánovaně jsme vlastně výročí založení blogu "oslavili" u Diny, která mě, tehdy coby už zkušená blogerka, k založení vlastního blogu povzbudila a podpořila. Spojili jsme příjemné s užitečným, takže jsme se nejenom dobře najedli, ale dostal jsem od ní i její novou pěknou knihu Devátý dotek. Osobně jsme se viděli teprve podruhé v životě.

Užíváme si s hokejkami na ledě

Den před vysvědčením jsme v očekávání velkých mrazů sháněli dětské kukly. Chvíli nám to trvalo. Nakonec jsme pořídili nejenom kukly, ale i rukavice a hlavně hokejky. Kluci jsou nadšenými fanoušky hokeje, i když už jsme nějakou dobu na hokeji nebyli. Stejně Slávie na domácím ledě jen prohrává. Když jsou to takoví žabaři, tak radši budeme hrát sami.

Kluci už předtím hráli nejenom stolní hokej. Ze všeho možného si vyráběli hokejky a řádili v pokoji. Už na podzim jsem jim alespoň koupil malé plastové hokejky na doma. Teď jsme pořídili i skutečné hokejky na ven. Díky silnému mrazu se naskytla příležitost, abychom je vyzkoušeli.

Kluci si to opravdu užili, i když kvůli mrazu jsme nemohli řádit dlouho. Padání je bavilo, ale jen do té chvíle, kdy si Ondra pěkně ťuknul hlavou o led.

Natočil jsem taky krátké video (viz ZDE).

Kvalita nic moc a ani jsme dlouho fotit nevydržel, protože mi mrzly ruce.

Jak snášíme mrazy?

Republiku dlouhodobě sužují mrazy, ale my je zatím snášíme docela dobře, protože jsme vybavení.