Konec prvního roku ve škole

Tak máme za sebou první školní rok, ten Martinův. Ne všechno šlo tak hladce, jak jsem si představoval. Začátek školního roku poznamenala nemoc a úmrtí mého otce. Do obou pololetí zasáhla nějaká Martinova delší nemoc (v 1. pololetí 92 omluvených hodin, ve 2. dokonce 164, tedy včetně jarních prázdnin navíc), takže jsme stále něco doháněli. Přesto jsem přesvědčen, že Martin je šikovný a celý rok dobře zvládnul. Nejde jen o školu, ale o ranní vstávání, spolupráci nebo třeba nezapomínání věcí. Sice jsem ho často vracel do družiny pro nějakou věc, někdy i dvakrát. Ke konci roku se to trochu zhoršilo a pár věcí zůstalo ve družině déle než den. Vždy jsme vše našli, leckdy mě hodná paní družinářka musela pustit dovnitř, když Martin nemohl danou věc najít. Když jsem pak poslední den ještě pro jistotu prohlížel šatnu (zcela náhodou jsem našel Martinův čip na oběd, o kterém jsme ani nevěděli, že mu ten den vypadl z tašky) a viděl množství ztracených věcí, tak jsem musel uznat, že jsme společnými silami obstáli.

Už dříve jsem od paní učitelky věděl, že Martin bude mít dvojku z češtiny. Den před vysvědčením pak paní učitelka Martinovi potvrdila, že bude mít jednu dvojku. Docela se mi tato praxe oznámení předem líbila. Musím však uznat, že paní učitelka byla přísnější než asi bývá v prvních třídách zvykem. Zatímco v některých třídách bývá téměř pravidlem, že drtivá většina třídy má samé jedničky, u Martina ve třídě to prý tak nebylo. Z pár srovnání také vím, že došli dále než v jiných školách. Doufám, že se i přes některé rozdílné pohledy osvědčila volba údajně nejlepší učitelky na škole (nepochybně nejzkušenější) a přechod do druhé třídy k nové učitelce/učitelovi nebude tak velkou změnou.

Den před vysvědčením předcházela slavnost školy s jakousi inaugurací prvňáčků a rozloučením s deváťáky. Martin mi už předem hlásil, že mu byla přidělena pěkná deváťačka a ukazoval mi jí na hřišti, kde sportovala. Bylo veselé ho pozorovat, jak s ní hrdě kráčel sálem a rozmlouval. Po skončení se ještě prodral davem deváťáků, aby se s ní rozloučil.

Fotky ze sálu mi nevyšly, tak snad jen jedna pro dokreslení atmosféry aneb Martin obklopený ženami /všech věkových kategorií/. Kterému muži by se taková společnost nelíbila?

Martin hlásil, že mají být dobře oblečeni. Pak však přišel s tím, že si košili nevezme, protože jim paní učitelka bude cosi připínat (pak se ukázalo, že šlo o malou stužku). Řekl jsem mu, že si poradíme, že se nebude proděravět ani žádné triko. Tak jsem mu dal s sebou stužku na krk, kterou pohotově nabídl paní učitelce a ta mu stužku připla na ní. Martinovi to slušelo a košile nemusela být propíchnuta.

Bráchové venku. Celá akce byla zbytečně dlouhá a bylo velké horko, ale zvládli jsme to.

A to už je pár fotek z posledního školního a školkového dne, kdy kluci děkovali učitelkám a přinesli jim květiny. Docela dobře jsme to vymysleli. Koupil jsem svazek sedmi růžiček, ze tří nám květinářka svázala kytku pro Martinovu učitelku, další tři donesl Ondra jednotlivě všem třem učitelkám a poslední dal Martin paní družinářce. K tomu ještě pro učitelky dostali něco malého a sladkého na zub. Myslím si, že všichni byli spokojeni.

Projev bratrské lásky

Skoro každý den jsme s Ondrou nejprve odváděli Martina do školy a teprve poté Ondru do školky. Téměř každý den se kluci vzájemně podporovali, resp. společně podporovali Martina. Buď Martin při odchodu volal, ať mu Ondra drží palce, aby dostal jedničky nebo naopak Ondra na Martina volal, že mu bude držet palce, aby měl samé jedničky. Už jsem na to zvyklý natolik, že mi to přijde celkem běžné. Jsem rád, že se kluci, i když se pošťuchují více než dřív, takhle podporují a povzbuzují.

Když jsme zase takhle šli poslední týden do školy, tak Ondra opět na odcházejícího Martina zavolal: "Budu ti držet palce, abys měl samé jedničky!"

Zaslechla to jedna maminka, ohlédla se a řekla: "To je teda projev bratrské lásky!"

Nic jsem na to neřekl, ostatně maminka pospíchala pryč. Jak jsem psal, jsem rád, že kluci takhle na sebe myslí. Ondru jsem za to pochválil, ale hned jsem mu vysvětlil, že už známky dostávat nebudou, protože paní učitelka má vysvědčení už napsaná.

Náprava chyb ve výchově

Ve výchově děláme chyby, to je normální. Na některé přijdeme hned, jiné nám dojdou a později. Některé si třeba uvědomíme až za dlouho.

Já jsem si jednu uvědomil v souvislosti s tím, když jsem Martina pochválil, že mě podepsal (více viz ZDE). Já ho tehdy pochválil, že si poradil, i když jsem mu říkal, že by tohle příště neměl dělat. Zřejmě jsem však nebyl důsledný, takže si Martin neodnesl hned napoprvé poučení, že se to prostě nedělá. Naopak si mohl myslet, že to bylo dobré řešení.

Tak se stalo, že o dva týdny později mi při příchodu do družiny jeden kluk říkal, že má Martin průšvih. Taky Martin mě přivítal s obavami, že prý má "škrtanec", tj. škrtlé razítko (první a nakonec bylo i jediné). U razítka byla poznámka, že mi to Martin vysvětlí. Dříve než jsem si té poznámky všiml, Martin mi to sám hned vysvětlil. Paní učitelka ho přistihla, když se mě snažil podepsat. Jednalo se o závěrečnou zkoušku z matematiky, kterou jsem tu dokonce publikoval (ZDE). Samozřejmě jsem jí viděl, dokonce jsem známku podepsal v žákovské knížce, ale opět mě nenapadlo, že bych to měl podepsat i v učebnici. Když jsem hned zavolal paní učitelce, abychom si to vysvětlili, tak mi říkala, jak to bylo. Dokonce prý dětem říkala, že to nevadí, když to nemají podepsané. Ačkoliv jsme se oba shodli, že se u Martina nejednalo o pokus o podvod, mohlo by to tak být posouzeno ve vyšší třídě. Paní učitelce jsem nepřiznal svojí chybu, že jsem ho za podobnou věc zhruba před týdnem v podstatě pochválil. s Martinem jsme se však domluvili, že už se to nebude opakovat.

Za škrtanec jsem se na nej nezlobil. Cítím jistou spoluzodpovědnost. Tak jsme si to snad vysvětlili a domluvili se, že tohle dělat nebude. Ostatně i v jiných povinnostech jej vedu k tomu, aby se prostě omluvil, když něco nemá nebo zapomene. Lepší než lhát nebo si něco vymýšlet je přiznat pravdu a za chybu se omluvit.

Tak snad jsme to dodatečně napravili a příště už to bude lepší.

Ostatně i pro mne je poctivější přiznat si, že jsem tehdejší situaci s podpisem nedocenil a náležitě nevysvětlil hned. Stále mám pocit, že podstata věc - tj. podpis, kterým potvrzuji, že jsem něco ze školy viděl - je marginální, ale ve skutečnosti jde o princip, aby Martin nepodváděl.

Ondrovi je pět let

Našemu Ondrovi je pět let!

Za poslední rok udělal velký pokrok. Zřejmě hlavně díky tomu, že od září je ve školce sám, už bez svého staršího bráchy, stal se celkově samostatnější, komunikativnější. Mám z něj velkou radost, i když je to pěkný lumpík, který si rád staví hlavu, někdy trucuje, jindy se vzteká. Není to ale nic, co by nešlo zvládnout. Taky je pěkně vidět, jak je prostě hodně jiný než Martínek. Jejich vztahy se trochu zhoršily, více se pošťuchují a dělají si schválnosti, ale i tak si myslím, že jejich vztah je spíš nadprůměrně dobrý. Ostatně se jim v tom snažím pomáhat, aby se naučili domlouvat se a držet při sobě.

Ondra to sice nemá bez maminky jednoduché, ale je to šikovný kluk. A já mu přeji, aby byl nejenom šikovný, ale i veselý a uměl si v životě dobře poradit.

 

Vzpomínky z jeho života a některé fotky jsou k dispozici v článcích k jeho třetím (ZDE) a čtvrtým (ZDE) narozeninám.

Hodně štěstí, Ondro !!

Šnečí farma

Zřejmě abychom se s klukama moc nenudili, stali jsme se v nedávné době částečně také zahradníky. Proč ne, když je pobyt na čerstvém vzduchu zdravý, zvlášť pro městské děti. Takový pohyb v přírodě na čerstvém vzduchu nepochybně prospěje i rádoby intelektuálovi, který tráví velkou část času s knihami nebo u počítače. Jen aby těch starostí a povinností nebylo na jednoho trochu moc.


Kluci jsou šikovní pomocníci, i když jejich nadšení pro práci pochopitelně nemá velké trvání. Nedávno tak po chvíli práce odložili náčiní a raději se věnovali "šnečí farmě". Sbírali na zahradě šneky, nosili je na jedno místo, kam jim dávali i krmení. Šnekům dávali různá jména, většinou našich reálných přátel a se zájmem sledovali jejich chování. Matně si vzpomínám, že se možná pokoušeli uspořádat i jejich závod, ale přece jen šnečí tempo není pro nějaké závodění tím nejlepším předpokladem.

Byla to zábava. A "táta smrťák", jak mi podle kosy říkali, mohl pokračovat v práci.

Pár obrázků:

Malí cestovatelé

Před časem jsme s klukama cestovali vlakem. Vezl jsem si je domů od babičky a dědy. Martin si tam doléčil neštovice a spolu s Ondrou si užívali moravskou srdečnost a pohostinnost. Byl to první pobyt mimo domov bez táty. Podle očekávání se akce vydařila, vždyť hodná babička je na rozdíl od přísného a leckdy nevrlého táty nepochybně příjemnou změnou. Navíc je dobré, když si kluci můžou uvědomit, že kromě příbuzných "na druhém břehu" mají řadu dalších i tady na zemi. Pro mne to byl zpočátku velký nezvyk, ale nakonec jsem si rád odpočinul. Sice jsem si myslel, jak jsem nabral nové síly, ale už cestou vlakem jsem se kvůli neposedným a pošťuchujícím se klukům rozlobil. Takže se zase těším na podobnou akci.

Legrační bylo, jak se kluci ve vlaku chovali jako zkušení cestovatelé a bavili svými hláškami celé kupé. Cestování RegioJetem bylo nejenom levné ale i pohodlné.

Dvě fotky malých cestovatelů:

Kluci si užívali sobotu bez táty

Před více než měsícem jsem využil možnost hlídání kluků na sobotu. Nabídla mi jí "hlídací kamarádka", která k nám chodí pravidelně v podstatě jeden večer v týdnu, abych mohl chodit učit nebo si mohlod kluků alespoň na chvíli odpočinout. Je pro mne příjemné, když se večer vrátím a kluci už spí, obstarní a uložení. Podobně jako s naší "hlídací babičkou" si s ní kluci dobře rozumí a já ani chvíli nepochybuji o tom, že jsou v dobrých rukách.

Přestože jsem toho během té volné soboty mnoho nestihnul, byla to příjemná změna. Kluci si to pěkně užili. Takže doufám, že si to zase někdy zopakujeme. Jsem rád, že jsou kluci poměrně samostatní. Dosud jsme téměř veškerý čas trávili spolu, teprve krátce před letošními Velikonocemi strávili skoro týden u babičky na Moravě. Pěkně si to užili.

Zde je pár fotek, protože dotyčná je velmi dobrá fotografka. Martin si užíval seskoků z houpačky, Ondra prolézačky.

Zkouška v hudebce

Už téměř před měsícem Martin úspěšně absolvoval svoje první zkoušky v hudebce. Nejprve to vypadalo složitě a zdálo se, že s ohledem na téměř tříměsíční absenci bude Martin přípravný půlrok na klávesách opakovat. Konečně jsem mu pořídil klávesy a tři týdny jsme využili k poměrně intenzivnímu cvičení. Sama paní učitelak byla překvapená, jak se Martin zlepšil. Zkoušku nejenom zvládnul na výbornou, ale i dalšího přítomného pana učitele překvapil svojí bezprostředností a nebojácností. Po zkoušce mi oba říkali, že Martin je šoumen se skvělým vystupováním. Měl bych ho prý dát do herecké školy. Sice nevidím rád, když se Martin moc předvádí, ale tentokrát jsem byl rád. Znamenalo to, že si Martin věřil a že neměl trému a zbytečné obavy.

Malá fotoreportáž:

Zatímco Ondra byl ve školce, vyrazil jsem s Martinem ke zkouškám do hudebky. Byl slušně oblečen, ale jel na koloběžce.

Dobrou náladu považuji za základ úspěchu. Martin jí měl, i když nechápu, proč mi zapózoval po vzoru sochy svobody.

Hurá na zkoušku!

Těsně před jediným pádem této jízdy.

Martin je připraven a odhodlán předvést dobrý výkon.

I když malé obavy ve tváři jsou znát, ale neboj, o nic moc nejde.

Pro jistotu ještě trénink "na sucho", tj. podle not ale bez kláves.

A tady je závěrečná radost po úspěšné zkoušce.

 

 

Na konci školního roku

"Tatííí, dnes jsem si vyvrátil dvojku z matematiky, takže budu mít jedničku," volal na mne s velkou radostí Martin hned poté, co jsem si ho minulý týden vyzvednul. Jako vždy jsem v rychlosti zkontroloval, zda má vše a nemusí se pro nic vracet, přitom jsem ho pochválil. Měl jsem radost ani ne tak z toho, že bude mít jedničku, i když mě to taky těší, ale že si opět na vlastní kůži vyzkoušel, jak snaha přináší úspěch. Pár dní předtím ho paní učitelka informovala, že v matematice se stále pohybuje mezi jedničkou a dvojkou. Kromě domácího procvičování jsem Martinovi doporučoval, ať se ve škole víc snaží a je pozorný. Myslím si, že Martin je dostatečně chytrý na to, aby se dobře učil. Má problém spíš s udržením pozornosti a soustředěním na práci. V praxi to pak vypadá tak, že má poměrně velké výkyvy ve výkonech.

Tak tady je pro zajímavost Martinův úspěch, kdy v závěrečném testu získal plný počet bodů:

Martin mi vyprávěl, jak se radoval, když mu paní učitelka oznamovala výsledek a gratulovala k "záchraně" jedničky. Prý se nikdo jiný nad výsledkem tak neradoval.

Už dříve jsem se dozvěděl, že samé jedničky to na konci školního roku nebudou, což jsem očekával. Jelikož koncem roku už nebyly žádné třídní schůzky, zavolal jsem paní učitelce, abych se informoval. Oba dobře víme o Martinových problémech s češtinou. Nedávno byla ve třídě i paní doktorka z pedagogické poradny, která prý Martina označila za jednoho z těch, kteří by mohli mít mírnou poruchu a problém s učením. Paní učitelka opět stočila řeč na Martinovu mírnou nezralost a nepozornost. Už jsem tu o tom psal. Nemá smysl, abycho to znovu paní učitelce oponoval, bude třeba se soustředit na další třídu, ve které budou mít novou paní učitelku. Bude hodně záležet na Martinovi, jak si jej nová paní učitelka zaškatulkuje. Navíc současná učitelka připustila, že by se Martin mohl ve 2. třídě zlepšit a srovnat.

Chápu, že ve srovnání s některými spolužáky, kteří jsou starší třeba i o rok a více, může Martin působit nezrale. O dnes populárním odkladu jsem však ani na okamžik neuvažoval a o jeho šikovnosti a zralosti byly přesvědčeny učitelky ve školce i paní doktorka z poradny (jedná se o stejnou, která má na starosti i nyní jeho školu). Uznávám, že je třeba zapracovat na tom, aby Martin udržel pozornost a nenechal se příliš rozptylovat. Nemyslím si, že by to byl zatím nějaký zásadní a nepřekonatelný problém. Nedávno jsem o tom s ním mluvil a od té doby ještě párkrát. Připustil, že ho paní učitelka občas napomíná, aby nekoukal kolem a soustředil se na práci. Řekl jsme mu, že je škoda být takhle nepozoný. Doporučil jsem mu, aby paní učitelku sledoval a poslouchal tak pozorně, jako sleduje televizi. Ačkoliv takový příklad a doporučení může působit zvláštně, myslím si, že mu Martin porozuměl. Od té dob mi už párkrát hlásil, že paní učitelku sledoval, jak televizi.

Výkyvy v Martinových výkonech jsou prostě realitou a čas ukáže, zda se to zlepší. Zde je ukázka jedné ze závěrečných prověrek z češtiny, v rámci které obdržel vůbec první čtyřku (celkově pak trojku).

Pár dní předtím přitom zvládnul mnou zadaný přepis v rámci domácího tréninku pouze s jednou chybou. Na rozdíl od školy na to měl asi víc času a možná i klidu.

Rovněž matematiku doma trénujeme, takhle bezchybně si poradil s řadou příkladů:

Malý Ondra si chce už taky hrát na školu. Dožadoval se taky zadání úkolů, takže je dostal. Ačkoliv bude teprve od září předškolákem, poměrně spolehlivě zvládá sčítání do 10. Zde je ukázka:

 

 Už se těšíme na prázdniny a na odpočinek od školy a školky. Doufám, že se nám kromě odpočinku podaří trénovat, aby Martin nejenom věci nezapomněl, ale případně se zlepšil především ve čtení a psaní. Byl bych rád, kdyby se cítil o něco jistější a mohl se věnovat poznávání nových věcí s chutí a nadšením.

Bylo úsměvné, když se v nedávné době Martina ptaly dvě sousedky, zcela nezávisle na sobě, jak se učí a jak mu jde škola. Když přiznal, že nemá jen samé jedničky, ale i dvojky nebo trojky, tak mu obě tvrdili, že to jejich táta měl jen jedničky. Potěšilo mě, jakou mám v domě pověst, i když i já sem tam přinesl horší známku nebo poznámku. Na druhou stranu jsem to nikdy Martinovi neříkal a rozhodně mu tím nechci stavět nějakou laťku. Když se na mne Martin po té informaci obdivně podíval, tak jsem jí potvrdil, ale vzápětí jsem sousedkám řekl, že to mají dnes v té škole asi složitější.

Letos jsme s první třídou zápasili víc než jsem původně čekal, ale byla to i nová zkušenost. Navíc měl Martin dvě poměrně dlouhé absence, kdy zameškal vždy více než měsíc. Doufám, že se to v příštím roce zlepší a Martin i já budeme jeho školu zvládat s větším přehledem a klidem.

Fotky z oslav osvobození

Snad poprvé jsem se zúčastnil jedné z akcí oslav osvobození americkou armádou. Samozřejmě hlavně kvůli klukům. Ti, když se dozvěděli, že bude někde přehlídka vojenské techniky, tak trvali na tom, že to chtějí vidět. Takže jsme během květnového prodlouženého víkendu spojili příjemný výlet, nějaké povinnosti a tuto akci.

Kluci si to pěkně užili, jak je vidět z fotek.

Občas se podivně ksichtí, to jsem jim totiž říkal, ať se tváří trochu tvrdě jako vojáci.

 Nevím proč se na následujícím snímku Ondra tvářil "jako Napoleon" a ani nevím, odkud to pochytil.