I když je nám špatně, máme se docela dobře

Minulý víkend jsme si užili s Ondrou a jeho spálovou angínou. Musím však uznat, že byl a je statečný a šikovný, i když mu bylo špatně, zvládal to docela dobře. Nakonec byl tak vzorný, že i paní doktorka na pohotovosti /kde jsme byli snad poprvé, právě kvůli podezření na angínu a kvůli brzkému nasazení antibiotik/ Ondru pochválila, že jeho příznaky (tj. nález v krku i skvrny na těle) jsou zcela vzorné, "učebnicové". Návštěva pohotovosti a nasazení Penicilinu bylo na místě, Ondrovi bylo po pár dnech už dobře. Vzhledem ke špatnému počasí i ke zprávám o komplikacích jsem se snažil, aby Ondra byl doma a pokud možno v klidu. To druhé bylo po pár dnech už trochu složitější, ale i to Ondra zvládal. Stejně tak pravidelné braní Penicilinu. Zvlášť to noční byla celkem zábava. Donedávna jsem ho chválil, jak vždy rozpůlený prášek pěkně spolknul, zapil a pokračoval ve spaní. Potom však Martin při vysávání našel pod postelí dvě půlky prášku, takže to asi jednou nevyšlo, ale to nevadí. Poslední dvě noční dávky jsem mu dal rozmačkané, což bylo pro něj nechutnější. Jen podotýkám, že nejsem velký fanda antibiotik, ale v tomhle případě je jejich použití snad pochopitelné.

Snažil jsme se pracovat, odváděl jsem Martina a chodil pro něj, především jsem však musel vařit. Vařím rád, ale když je třeba zajišťovat jídlo několikrát denně, navíc bez možnosti pravidelného nákupu podle potřeby, tak je to složitější. Docela dobře se mi dařilo obměňovat menu a poradit si s omezenými domácími zásobami. Trochu si to komplikuji, ale nemám moc rád předvařená a zmrazená jídla, samozřejmě s výjimkami (např. polotovaru ve formě čistého hovězího nebo kuřecího vývaru). Jen díky naší "náhradní babičce", která dorazila i přes nastydnutí, abych mohl do práce, jsem si mohl jeden den oddechnout od vaření (navíc vždy přinese i něco upečeného). Protože mi docházela fantazie, tak jsem si na trhu koupil květák a po dlouhé době jej osmažil. Kromě toho jsme střídali vepřové a kuřecí maso, zeleninu i ovoce. Abychom povzbudili naši imunitu, dělám klukům obden domácí citrónovku atd.

Asi jsem to zvládal moc dobře, takže bylo třeba, aby to bylo ještě trochu "zajímavější". Už od středy jsem cítil nastydnutí, v pátek odpoledne mě nakonec skolila horečka. Bylo mi opravdu zle, ani jsem nemohl hned vstát z postele, jak mě vše bolelo. Kluci mi dopřáli odpočinek a hráli si v pokoji. za chvíli je však přepadl hlad, tak si podle mých instrukcí a mírné pomoci vybrali a vzali něco k snědku. Díky Paralenu se mi k večeru na chvíli podařilo srazit horečku, takže jsem mohl nachystat večeři a kluky obstarat. Tak probíhal celý víkend. Místo plánovaného nákupu, na který jsem neměl sílu, jsem musel experimentovat, naštěstí bylo z čeho, jen v neděli jsem zaskočil nedaleko pro čerstvé pečivo, což nás do jisté míry zachránilo.

Už jsme zažili leccos, takže i tentokrát jsem věděl, že si musíme nějak poradit. Byla to celkem fuška, zvlášť když horečka neustupovala, vždy jen na chvíli po Paralenu. Tipoval jsme to na zánět dutin, tím pravidelně v tuto dobu trpím, zvlášť v takovém počasí, ale intenzita a neustupující horečka mě zaskočila. V pondělí jsem odvedl Martina do školy a po načerpání sil mě ondra doprovodil k mojí doktorce, i když brblal, že je to nuda. Jako hračku si vybral jednoho z oblíbených kostlivců (o jeho zálibě viz třeba ZDE), kterému o víkendu s Martinem utrhli při přetahování lebku. Tak jsme si na zbytku těla kostlivce ukazovali různé kosti a pak jsme si ukazovali, kde jsou na těle. Nepochybně si Ondra dobře vybral pro návštěvu doktorky. Měli jsme velké štěstí, protože před námi byla jen jedna paní a až po nás přišlo plno dalších lidí. Takže jsme čekali jen chvíli. S dutinami jsem dřív chodíval přímo na ORL, jenže tam je to leckdy minimálně na půlden, někdy jsme ani pak na řadu nepřišli. V pátek jsme se také dívali na ORL, když jsme byli s Ondrou na domluvené návštěvě u jeho dětské doktorky, obě ordinace ORL byly zavřené. Dalo se čekat, že o to větší tam bude v pondělí nával. Navíc se mi pomalu spouštěl kašel na průdušky, což už není práce pro ORL, jak mi tam několikrát řekli. Opravdu jsem neměl sílu, abych se do toho všeho pouštěl v takovém stavu, navíc doprovázen Ondrou, který ještě dobíral Penicilin.

Takže jsem vzal za vděk vyšetřením u praktické lékařky a neusiloval o další odborné ORL vyšetření, které by jistě nebylo na škodu. Vysloužil jsem si taky antibiotika, prý kvůli začínajícímu nálezu na průduškách. Nebyl jsem z toho nadšený. Další sajrajt do těla a navíc dalších deset dní minimálního pohybu mimo domov, i když Ondra stejně ještě nesmí do školky. Naštěstí včera mi už bylo konečně líp, samozřejmě je třeba doma pořád nějak fungovat, s horečkou i bez (kromě vaření, praní, základní úklid a obstarání kluků, i když ti jsou čím dál tím víc šikovnější). A to nemluvím ani o tom, že potřebuji pracovat...

I když nám není zrovna dobře, tak si vaříme dobře. Tady je jedna ukázka:

I Ondra dnes přiložil ruku k dílu a vyrobil hned několik šunkových pizz (Naštěstí jsme je jedli jen jako a mohli jsme se najíst normálním jídlem).

Martin archeologem

Ondrova spálová angína nás na čas uvěznila doma. Náročné je to především pro Martina, který s námi musí být taky doma (samozřejmě kromě školní docházky, ale hudebku takhle nezvládáme). Už jsem tu psal, jak si kluci originálně poradili s hraním, když Ondra musel být v posteli (viz Jak nemocný Ondra nakupoval auta přes internet). Když bylo Ondrovi hůř, musel ležet. Tak se třeba Martin stal na čas archeologem.

Došlo k tomu vlastně proto, že kdysi dávno dostal jeden pěkný dárek. Já jsem usoudil, že na to není vhodná doma a založil jej. Časem upadl v zapomnění. Teprve při velkém úklidu na konci prázdnin (viz ZDE) jsme na dárek narazili a od té doby čekal na vhodnou chvíli. Jak se zdá, právě nastala.

Jak je snad i z fotek zřejmé, byla to docela legrace. Zvlášť když za mnou přišel Martin, poprvé s nasazenými ochrannými brýlemi, tak jsem se upřímně zasmál. Docela dlouho ho to bavilo, i když dělal rámus a nepořádek.

Zhruba v této fázi to Martina přestávalo bavit. Popravdě i já jsem se už těšil, až přestane bouchat a až to uklidíme. Zjevně to nebyla hra, kterou by bylo snadné odložit a dodělat třeba druhý den, zvlášť když se jednalo o školní pracovní stůl.

Takže jsem v sobě jako správný táta objevil zvídavého ducha. Vzal jsem si skutečné kladivo a dělal jsem ještě větší rány a ještě větší nepořádek, až jsme nakonec kostru vykopali. Martin jí očistil a já sestavil.

Toto je výsledek:

Ve škole jsou přísní... doma taky

Děkuji za řadu reakcí na můj předchozí článek, který částečně dokumentuje přístup ke školákovi na  začátku 2. třídy na jedné státní škole. Také já si myslím, že jsou žáci zbytečně přetěžováni a stresováni. Proto se ani nedivím, že se někteří rodiče poohlížejí po různých alternativách nebo třeba i po domácí škole. O lecčems jsem taky přemýšlel a rozhlížel jsem se, ale nakonec jsem byl rád, že naše volba školy byla prostě dána (především blízkost a s tím související kamarádi ze školky).

Myslím si, že Martin je ve škole spokojený, navazuje rozmanité kontakty, prožívá vztahy s vrstevníky i učitelkami, má spolehlivého staršího kamaráda, ale neváže se pouze na něj a především se učí samostatnosti. Sice jsem se začal víc ptát a měl jsem pocit, že skoro není den, kdy by si Martin ve škole nezaplakal, což mě překvapilo. Tehdy to byla obava z mé reakce na první pětku, jindy je to však bouchnutí se o dveře skřínky nebo šlápnutí na kostičku na zemi nebo neúspěch při nějakém úkolu při výtvarné výchově. Tak jsme spolu o tom trochu mluvili. Opět jsem si připomněl, co vím, že Martin je prostě citlivější. Máma mi kdysi říkala, že já byl ze začátku školy taky takový a leckdy jsem přišel s pláčem. Ostatně vyváděl jsem už ve školce, kam jsem prý chodil s pláčem vždy. Oproti mně je tedy Martin ještě chlapák. Já jsem z toho časem vyrostl, tak doufám, že i Martin se zlepší. Určitě však nepatří k nějakým uplakánkům, do školy chodí od začátku rád. To spíš prostě hůř snáší nějaký neúspěch nebo nezdar svého snažení. Snažím se na to myslet, povzbuzovat ho a chválit.

V některých komentářích zazněla chvála na mojí osobu a přístup. Jako vše zde na blogu i texty o škole procházejí autocenzurou a samozřejmě se tu snažím tvářit líp než tomu někdy je. Nezastírám, že toho mám naloženo více než dost a navíc jsem po obou rodičích zdědil spíš cholerickou povahu. Přiznávám tedy, že neumím vychovávat bez křičení, bez trestů. Na druhou stranu si dobře pamatuji svého otce a hlavně si dobře uvědomuji, že musím klukům zprostředkovat i ten laskavý mateřský/rodičovský přístup. On to nemusí být jen maminkovský, protože slyším i o rodinách, kde maminky bývají ty unavené z každodenních povinností, takže tu pravou zábavu si děti užijí naopak s tátou.

Už jsem tu párkrát psal (např. o "přetlaku" ve výchově v dubnu 2012), že v rodině s jedním dospělým to někdy bývá trochu náročnější, protože není možné si s někým vyměnit roli nebo sehrát "hodného" a "zlého" atd. Taky jsem psal, že místo stesků či lamentování nad vlastní "neschopností" takový stav změnit, je dobré si i z takové situace vzít to dobré. Myslím si, že nás to naučilo držet víc při sobě a "nenechávat nad svým hněvem zapadnout slunce" (Ef 4, 26). Konflikty tedy vznikají, ale snažíme se a učíme se je řešit. Nevymlouvám se a snažím se neustále svůj přístup zlepšovat, přesto si myslím, že taková zkušenost s řešením konfliktů může být pro děti prospěšná. Jistě, klidné a stabilní rodinné zázemí je nenahraditelné, znám to z vlastní zkušenosti.


Takže se to snažíme brát takové, jaké to je a společně to zvládat. Tedy jak podle mého nadměrné nároky ve škole, tak i ne vždy jednoduchou situaci doma. Za dobré znamení považuji nejenom to, že se Martinovi ve škole líbí, že necítí nějakou křivdu a že až na drobné slabší chvíle si je vědom své šikovnosti, ale třeba i to, že je zatím stále zdráv. Nechci to zakřiknout, ale drží se obdivuhodně. Ondra stále s něčím zápasí, taky já jsem už musel zalehnout, ale Martin se drží. Přitom poslední dobou bylo i několika dětem v jejich třídě špatně. Navíc i doktorka se divila, že Martin nechytl spálovou angínu od bráchy, se kterým je v pokoji. Je to pro mne znamení jeho určité lepší osobní pohody, což je fajn. Snad mu to vydrží dlouho, protože minulý školní rok si to marodění vybral v plné míře.

A pak je to taky řada takových drobností. Třeba když se sám nabídne, že si cvičně něco napíše a pak přinese text, jako je ten níže. Jen jsem se ho ptal, proč tam napsal, že se jmenuje Pavel. Prý aby tam bylo taky něco trochu jiného :-) /Mimochodem stále jsem se ještě nedostal k tomu, abych popsal zkušenost kluků, když byli se mnou mimo Prahu a mohli sledovat část mojí výuky. Vidět tátu při práci! Navíc učitel je povolání, které je pro děti dobře představitelné. Prý viděli, že jsem přísný, nejenom doma./

První pětka... a pak pochvala!

Tak máme za sebou nový zážitek. Martin dostal svojí první pětku. Minulý týden, ještě než si došel pro věci do šatny v družině, se mě přišel zeptat, jestli mi nevadí, že dostal pětku. Řekl jsem mu, co se dá dělat a ať se jde oblíknout, že mi potom řekne víc.

Pár dní předtím se pro změnu pochlubil trojkou, dokonce z matematiky, což mě opravdu upřekvapilo. Počítat mu jde docela dobře a chyby dělá spíš z nesoustředěnosti. Sám po mně leckdy chce, abych mu cestou do školy dával příklady a ne jednoduché.

Spíš mě překvapilo "estetické provedení" matematického testu. Utrhnutý papír připomínající spíš účet v hodně lidové hospodě. Navic jsem si všimnul, že Martin gumoval. Nejprve psal jen výsledky, pak to prý musel opravovat a psát celé příklady. Z vygumovaného jsem si všimnul, že měl původně jen jednu chybu. Zřejmě pak v rychlosti špatně opsal zadání a i když ho vypočetl dobře, paní učitelka to počítala jako chybu. Dvě chyby a trojka, trochu přísné, ale budiž. Spíš mi vadilo, když jsem si pak v matematické cvičebnici všimnul, že tam pro změnu několikrát psali jen výsledky. Nechci tím ale omlouvat Martinovu nepozornost při zadání.

I když bych jako každý rodič chtěl pro své děti to nejlepší, tak vím, že to tak nejde a ani to není zcela správné. Martin má paní učitelku docela rád a nedá na ní dopustit, i když já jsem jí už na třídních schůzkách tipnul jako poměrně přísnou, která má svých starostí až dost. Ostatně nedávno jsem slyšel od několika maminek, že si na paní učitelku stěžovaly, zatím jen mezi sebou. Já to beru prostě tak, že každý jsme nějaký a je dobré to vědět. Po mnoha letech jsou zase silné ročníky, více dětí ve třídě a podmínky pro učitele nic moc. Ale nechci řešit paní učitelku. Prostě jednou takovou dostal a musí se naučit s ní vycházet, což mu snad docela jde, jak ještě uvidíme.

Tady tedy je ta "trojka" na kusu utrženého papíru:

A tady už je ta první pětka a pod ní zadání:

Po pravdě jsem se ani tak nezlobil za tu pětku jako spíš za to, že v ten den si sešit zapomněl ve škole - a já skutečně věřím, že to nebyl úmysl, protože se to Martinovi celkem stává. Navíc mi nebyl schopen vyvsětlit, za co dostal pětku. /Teprve druhý den, co jsem se dostal k sešitu a ještě později, když přinesl ze školy učebnici a já se dozvěděl zadání, jsme s Martinem zjistili, že paní učitelka doplnila vlak, který tam však už měl. Taky jsem se divil, proč maloval "nepovinné" sluníčko, když mu chyběla ještě nějaká slova. - Možná i tad by se dalo říct, že to bylo přísně posouzené, kromě chybějících slov psal chybně velká písmena./

Ptal jsem se ho, kolik lidí dostalo pětku - prý ještě 5 nebo 6 - a zda někdo brečel - prý ano. Líčil mi, jak jedna holčička brečela a tvrdil mi, že on ne. Měl jsem z toho radost. Druhý den jsem se však od maminky kamaráda dozvěděl, že prý brečel a dost, což mi sám potom přiznal. Nemrzela ho ani tak ta pětka jako prý moje reakce, ať už, že se budu zlobit nebo budu smutný. Mrzí mě, že se mi dodnes ho nepodařilo přesvědčit, že ho za špatné známky netrestám, že se spíš zlobím za konkrétní věci, třeba když mu něco opakovaně vysvětluji a on to pak přesto udělá špatně atd. Hlavně mě však mrzelo, že mi lhal. Takže jsem se na něj zlobil ne za pětku ani za to, že brečel, ale za to že mi lhal. Považuji za mnohem důležitější, aby mi vše po pravdě řekl. Už jsem tu o tom párkrát psal, jak si zakládám na tom, že mám poměrně dobré informace od Martina ze školy, protože mi mnohé říká. Také jsem psal o tom, jak se snažím kluky učit, aby mi říkali pravdu. Tedy když něco provedou, tak ocením, když mi to řeknou než když zalžou. Víc jsem se zlobil, když mi lhali než když mi něco přišli říct. Troufám si říct, že to nese ovoce a tohle byla svým způsobem výjimka.

Nakonec si troufám tvrdit, že to byla dobrá lekce. Já jsem si uvědomil, že se musím snažit být ještě shovívavější v přijímání známek ze školy. Ostatně skutečně mi nejde ani tak o známky, jako spíš o to, aby byl Martin pozorný a něco se naučil. Na druhou stranu zase nebudu mávat rukou nad tím, když by měl opakovaně chyby a pak špatné známky. Martin zase viděl, že potřebuje trénovat, takže se nebrání, když chci, aby doma něco trénoval. Už vloni jsem tu psal, jak Martin udělal zkušenost, že když se bude učit, tak to má smysl, což je podle mne nejdůležitější zkušenost (viz např. Učení má smysl aneb Jak jsme se učili noty). Tedy když mi něco nejde, tak to nevzdám, ale poperu se s tím. A ví, že já budu stát za ním (viz Já se snažil a táta se za mne postavil), což ale neznamená, že to za něj udělám. Taky jsem mu párkrát opakoval, že se neučí kvůli mně, ale kvůli sobě a že mám radost především z toho, když on je rád a když sám vidí, že se něco naučil.

Proto mě třeba víc naštve úplně špatný zápis v úkolníčku, který není oznámkován a chyby mu v něm opravuji sám /ostatně podobně jako v matematice, ze které mám pocit, že jí nikdo jiný než já neopravuje - ale chápu, že to všechno přepočítávat po téměř třiceti dětech je velká porce/.

Tady je další Martinův zápis:

Samotné zlobení je samozřejmě k ničemu, takže to spíš beru jako výzvu k větší pozornosti, rychlosti a přemýšlení. Takže jsem koupil malý sešit diktátů pro 2. třídu. Spíš než na diktáty jsme jej zatím využili k tomu, že si tam vysvětlujeme různé věci z češtiny. Dokonce to dávám Martinovi, aby si to přečetl sám. Zatím jsme si vysvětlovali psaní a výslovnost di, ti, ni a psaní velkých písmen. Takže cestou do školy nebo z ní si někdy místo příkladů říkáme slova a to, jak je napsat.

Díky zápisu v úkolníčku jsme si třeba vysvětlovali, že "děcká" se sice tak vyslovuje, ale píše se "dětská". Nedávno jsme se zase cestou ze školy dostali k tomu, jaký je rozdíl mezi "oběd", "oběť" /především v souvislosti s šachovou hrou/ nebo "objet". Resp. já jsem mu vysvětloval rozdíl mezi "oběd" a "objet" a on dodal ještě tu svojí /šachovou/ "oběť". Nakonec Martin sám souhlasil s tím, že na uvedená slova si vymyslí věty, které napíše. Zvládnul to pěkně a radost jsme měli oba dva.

Ještě větší radost měl však dnes, kdy mi celý pyšný od dveří hlásil, že dnes získal hned pět jedniček, i když jednu prý s mínusem. Hlavně se chlubil, že to snad byla první jednička z diktátu. Navíc z daného úkolu měl jeho největší kamarád horší známku /on je o rok a půl starší a pravidelně má lepší známky než Martin/.

A skutečně má být na co pyšný:

A pro pochlubení se ještě jednou zvětšená pochvala, kterou si Martin vysloužil:

A já jsem přemýšlel nad tím, jak nám sem tam špatná známka prospěje, neboť nás to oba motivuje k většímu nasazení. Možná kdyby měl pořád jen samé jedničky, tak by měl tendenci školu flákat, což by mohlo špatně dopadnout.

Vím, že je to vše zatím jen jakási hra a chléb se bude lámat ve vyšších ročnících. Myslím si, že jde hlavně o dobrý přístup k povinnostem a poznání, že učit se a snažit se má smysl. Na druhou stranu si uvědomovat, že škola a známky sice mají svojí cenu, ale jsou to "jen" známky a škola.

Martin i po zisku nadílky jedniček a takové pochvaly nehodil povinnosti za hlavu. I když jsem jej dnes netrápil jinými úkoly, tak si s úkolem dal skutečně práci a s výsledkem jsme byli, on i já, velmi spokojeni. No posuďte sami:

Takže i já s paní učitelkou můžu napsat: Martine - krásná práce! Mám velkou radost!

A budu jí mít nejenom za další jedničky, ale především za dobrý přístup k povinnostem a určitý nadhled. Martina jsem taky opakovaně žádal, aby nebrečel ani kvůli špatným známkám ani kvůli obavě z mé reakce a hlavně aby mi nelhal.

Ondrovi vypadl první zoubek

Když jsem se v týdnu náhodou díval, jaká je čtenost mého příspěvku o tom, jak kluci zakopali dědu, s překvapením jsem zjistil, že výrazně větší čtenost byla více než dva roky staré příhody s Martinovým prvním zubem. Zjistil jsem, že to způsobil odkaz z mimibazaru na obrázek krabičky na dětské zoubky. Samozřejmě hlavní vtip celé příhody s Martinovým prvním zoubkem tkví v tom, že tato krabička zůstala prázdná, protože Martin se se zoubkem neustále chlubil, takže ho zřejmě někde ztratil. Nikdo jsme však kvůli tomu nesmutnili, byl to jen zoubek. Připomenout si těch pár okolností i ohledně "zoubkové víly" bylo užitečné, tak jsem pro přehled přidal štítek zoubková víla.

Shodou okolností se i Ondrovi už pár dní kýval první zoubek. V úterý jsem na to při ranním shonu zapomněl, takže jsem při dočišťování jeho zoubků nebyl opatrný. Zoubek jsem nalomil, ale i přes opakované pokusy se mi jej pak nepodařilo vytrhnout. Ondru to bolelo a já to nechtěl v tom spěchu příliš lámat přes koleno. Tak jsem při předávání Ondry do školky na zoubek upozornil.

Odpoledne mi Ondra hned hlásil, že už má zoubek venku. Prý jsem určitě rád, že jsem mu zoubek nemusel trhat já, ale že to za mne udělal banán. Kousl do něj a zoubek v něm zůstal. Paní učitelka mu jej pomohla vyndat a schovat.

Zoubek Ondra schoval pro "zoubkovou vílu" a zdůraznil, že ví, že zoubková víla jsem já. Doufá, že mu dám pod polštář "korníčko". Měl na mysli Corny, což byla asi nejčastější odměna, kterou tehdy Martin dostával a oběma klukům to utkvělo v hlavě.

Říkal jsem si, že bych alespoň v něčem chtěl udělat trochu překvapení a dát Ondrovi něco jiného, jen jsem nevěděl co. Nechal jsem to na ráno, kdy vstávám dřív než kluci. Ostatně i kvůli tomu, aby se případná sladkost pod polštářem nerozehřála. Já bych si klidně sladkost odpustil, ale když jsem Ondrovi nabízel, že by mu tam zoubková víla dala třeba nový kartáček nebo novou zubní pastu, tak se na to zrovna dvakrát šťastně netvářil.

Večer jsem se zabral do práce a na dilema se zoubkem jsem úplně zapomněl. Někdy kolem 4. hodiny v noci mě vzbudil Ondra, který se šel napít. Cestou si postěžoval, že má pod polštářem pořád jen zoubek a sladkost nikde. Dokonale mě probudil, což mě nepotěšilo, tak mi začalo šrotovat v hlavě, co bych mu tam dal. Z ledničky jsem nakonec vytáhl Kinder-vajíčko, které před časem kluci dostali, ale skoro jako každou sladkost jsme ho uložil na "později". Samozřejmě jsem ho nedal pod polštář, ale postavil jsem ho a opřel o kraj postele.

Ondra měl ráno velkou radost. Martina čekalo jeho Kinder-vajíčko u talíře se snídaní.

Zaujalo mě, že Ondrovi vypadl jako první přesně stejný zoubek jako Martinovi jen zhruba o tři měsíce později.

Tady je pár fotek:

Ondra ochotně zapózoval...

...i se svojí momentálně nejoblíbenější plyšovou hračkou, "brokolicí" (z IKEA).

Jak nemocný Ondra nakupoval auta přes internet

Už v pátek ráno nebyl Ondra ve své kůži. Nikomu z nás se nechtělo moc vstávat a jít ven, takže když neměl teplotu, tak šel do školky. Po obědě byl unavený a doma jsem mu naměřil 38. Dalo se to čekat. Po prvotním zklamání jsem si řekl, že kluci vydrželi poměrně dlouho, jak bylo třeba, takže nyní nemoc zvládneme líp. V tomto týdnu jsem měl několik akcí, takže kluci celý týden (kromě pátku) byli ve škole a školce až do odpoledne. Poprvé od prázdnin jsme na víkend plánovali zůstat doma a trochu si odpočinout. Sice bylo v sobotu pěkné počasí, ale to se nedá nic dělat.

V pátek odpoledne i v noci na sobotu malý Ondra hřál. Vždy na pár hodin se podařilo ztlumit horečku, takže noc nebyla tak náročná. Po léku Ondrovi na chvíli otrnulo a hlásil mi, že je fit a že si chce hrát. Nakázal jsem mu, že musí zůstat v posteli.

Za chvíli mě kluci zavolali a chlubili se, jak situaci vyřešili. Poradili si skutečně výborně. Martin si zřídil na zemi v pokoji autobazar a prodával auta. Nemocný Ondra nemohl opustit postel, proto prý nakupoval auta přes internet. Měl tam kasu s penězi. Jen peníze si kluci předávali z ruky do ruky, bezhotovostní platební styk ještě neznají (naštěstí).

Takhle to vypadalo:

Dobrá nálada Ondrovi vydržela jen chvíli a už v sobotu před polednem si hodně naříkal na bolest v krku. Pohledem jsem zjistil, že krk skutečně není v pořádku, takže jsme po telefonní konzultaci vyrazili na pohotovost. Myslím si, že jsme byli takhle na pohotovosti poprvé. Vždy jsme to nějak vydrželi a zvládli, ostatně s ošetřováním mám celkem bohaté zkušenosti. Bývá poměrně běžné, že problémy se projeví v pátek odpoledne, což je s ohledem na službu doktorů celkem nepraktické. Usoudil jsem, že to zřejmě bude chtít antibiotika a že je zbytečné, aby se Ondra trápil až do pondělí. Sestra na pohotovosti mi tento úsudek jen potvrdila.

Naštěstí Ondru ještě unesu, i když byl to spíš projev soucitu s jeho stavem, on by pár kroků taky zvládnul. Sice jsme v čekárně čekali více než hodinu a já měl obavy, aby Martin taky něco nechytil. Doktorka konstatovala, že Ondra má téměř ukázkovou spálovou angínu a já mám zase o zkušenost víc (ohledně nálezu v krku). Dostali jsme Penicilin, při jehož vyzvednutí jsme si s Martinem trochu zacvičili. Do lékárny se muselo z pohotovosti buď složitě zajet autem nebo vystoupat po více než 100 schodech (počítali jsme je s Martinem při cestě nahoru i dolu a v počtu jsme se neshodli). My jsme samozřejmě zvolili cestu po schodech, nahoru s Ondrou v náručí, dolu s Ondrou na ramenou. S ohledem na absenci pohybu v příštích dnech to bylo k užitku.

Dorazili jsme domů. Martinovi bylo líto, že jsme propásli Velkou pardubickou, ale hned uznal, že bráchovo zdraví je přece jen důležitější. Já začal přemýšlet, jak to zařídím s nákupem, vařením a vůbec s programem na další dva týdny, neboť to je zřejmě minimální doba Ondrovy rekonvalescence.

Noc na neděli byla ještě trochu náročná. Ondrovi bylo dost špatně a naříkal, takže jsem ho nosil v náručí a utěšoval. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem o něj pečoval jako o miminko a že to byly leckdy náročné chvíle. Taky jsem mu říkal, že je fajn, když už umí mluvit, protože řekne, co ho trápí. Zatímco miminko toto neumí. Byl jsem rád, že jsme zvládli zajít na pohotovost. Jednak víme, o co jde a jednak doufám, že léky brzo zaberou a Ondrovi bude líp. Snad to Martin ustojí a nechytne od bráchy.

Pár myšlenek na hranici morbidity aneb Jak kluci zahrabali dědu

Pravidelné čtenářky a pravidelní čtenáři ví, že sem vkládám i příspěvky, které někomu mohou připadat příliš morbidní. Do jisté míry to předznamenal můj úplně první příspěvek na tomto blogu před dvěma a půl lety, v němž jsem psal a obrázky zdokumentoval naši návštěvu na hřbitově. To když jsme s klukama byli očistit od sněhu maminky hrob u příležitosti jejích nedožitých narozenin. Už tehdy jsem napsal, že si ani netroufám zveřejnit vše z našeho života, který nesmazatelně poznamenala smrt hned několika blízkých lidí. Tehdy jsem měl na mysli nahrávku, jak kluci radostně poskakují na hřbitově a zpívají mamince "Hodně štěstííí, zdrááávííí...".

Ne, nejsme posedlí smrtí a rozhodně to není hlavní téma našich debat. Na druhou stranu jsem již mnohokrát slyšel, že kluci toto téma vnímají přece jen jinak než většina jejich vrstevníků. Smrt berou jako realitu života, vždyť vše živé jednou umře, jak často zazní v našich debatách. Jako křesťané smíme věřit, že smrtí vše zřejmě nekončí, ale osobně nemám moc rád velké spekulace na téma, co bude potom, po smrti. Představu o zemřelých lítajících na obláčcích nebo kdesi tam nahoře jsme zřejmě již opustili. Místo toho klukům říkám, že lidé, co zemřeli, jsou "u Boha". Kde to přesně je, to nevíme a ani nad tím momentálně nespekulujeme. Spíš je z našich myšlenek a úvah zřejmé jakési společenství s našimi blízkými, ačkoliv nás smrt rozdělila. Samozřejmě mnohé kluci přebírají ode mne, v tomhle věku to ani jinak být nemůže. Třeba když máme štěstí a podaří se nám najít vhodné místo na zaparkování v jinak přeplněné ulici, většinou před naším bydlištěm, tak Martin připomene, že nám maminka takhle dobré místo "pohlídala" a někdy i za to poděkuje.

Pochopitelně nejčastějším tématem podobných hovorů je můj otec (ohlédnutí za jejich účastí na pohřbu otce viz Děti a pohřeb). Minimálně ze tří důvodů: 1) Oba kluci ho zažili a z našich blízkých zesnulých si jej díky tomu pamatují nejvíc. 2) Na "dědictví" či různé věci po něm narážíme nejčastěji. 3) Kluci si samozřejmě uvědomují, že to byl "můj táta", stejně jako jsem já jejich táta, takže je náš vztah, tedy mé vyprávění o něm, pochopitelně zajímá (ostatně jako se kluci ptají na to, co jsem dělal jako malý kluk zhruba v jejich věku atd.).

Jsem rád, že jsem byl především svojí mámou již od mládí veden k přemýšlení a vyjadřování o věcech, které v jiných rodinách byli spíš tabu (např. v rodině mého otce). Samozřejmě i s určitou mírou citu a taktu, která bývá individuální. Navíc se sám kvůli sobě snažím udělat si trochu jasno a srovnat si své myšlenky. Proto mě zvídavé otázky kluků většinou nezaskočí a nemívám problém s nimi upřímně a otevřeně mluvit, samozřejmě s ohledem na konkrétní situaci a jejich věk. Nesnažím se o nějaké křečovité pózy, jak by se mělo nebo nemělo, ale o skutečně poctivé odpovědi, které korespondují s tím, co cítím.

Není to vždy jednoduché a třeba Ondra mě nedávo překvapil dotazem, zda jsem měl svého tátu rád. Poctivá odpověď je po mne skutečně obtížná. Kdo četl můj příspěvek o Syndromu zavrženého rodiče snad alespoň trochu pochopí. Naštěstí si kluci nepamatují, když jim děda kdysi říkal, že ho nemám rád. Na druhou stranu jsem v sobě nepěstoval a ani nepěstuji nenávist, přes velmi složité vztahy a konflikty jsem se snažil ocenit to dobré, co uměl a dělal a podle možností ho respektovat. Takže po chvíli přemýšlení jsem Ondrovi odpověděl, že jsem ho jako dítě měl rád, jako má většina dětí ráda svoje rodiče, ale bylo to jiné, protože od nás odešel. Ondrovi taková odpověď (zatím) stačila. Chápu, že pro oba kluky může být velmi složité, když se budou snažit můj vztah s mým otcem vnímat očima dětí, které s ohledem na úmrtí maminky ke mně jako k tátovi mají přece jen mnohem inenzívnější vztah.


Nedávno jsme absolvovali uložení urny s popelem mého otce. Více než po roce od jeho smrti se mi podařilo zorganizovat vše potřebné i s ohledem na jeho přání. Zároveň se mi podařilo domluvit účast důležitých pozůstalých, za což jsem byl vděčný a tak trochu pyšný zároveň. Snadná nebyla ani naše účast. Jak už to s dětmi bývá, do poslední chvíle jsem trnul, zda budou oba fit. Nakonec i toto vyšlo a nějaký ten kašel a rýma nevadila. Martin byl uvolněn z rodinných důvodů, detaily jsem paní učitelce nepsal. Oba kluci věděli, na jakou akci jedeme, takže kdyby to paní učitelka chtěla vědět, nebylo to nic tajného a klidně jí to mohl říct.

Atmosféra byla nakonec ještě lepší než jsem čekal i počasí nám vyšlo pěkně. Mám už zkušenosti z minulosti a vím, že přítomnost dětí takovou, leckdy ponurou akci, přece jen zlidští. Navíc když se jedná o děti s tak přirozeným a věcným přístupem k umírání a smrti, jako mají moji kluci. Vzpomněl jsem si, jak mi kluci asistovali už při ukládání urny s popelem mojí mámy. Tam se to seběhlo tak nějak náhodou, že Martin prostě vzal urnu a podal jí hrobníkovi k uložení. Tentokrát jsem nic nepromýšlel a nakonec vše nechal na momentální situaci. Jen jsem nemohl ukojit zvědavost malého Ondry, který se chtěl do urny podívat. Uložil jsem urnu do vyhloubené díry v zemi a pak mě napadlo, že by kluci mohli asistovat při zahrabávání. Oba se toho se zaujetím ujali a nakonec to bylo celkem roztomilé. Až jsem s nimi vtipkoval, že jim to jde tak dobře, že by mohli mít na léto brigádu. Mám pocit, že ani ostatním účastníkům uložení urny aktivní účast kluků nevadila. Nebylo to pojato jako nějaká taškařice, naopak si kluci dali pěkně záležet. Už jsem mnohokrát psal o tom, že nás děti svým přirozeným přístupem k různým věcem, se kterými si dospělí leckdy neví rady, zahanbují a inspirují. Vždy si v takových situacích vzpomenu na Ježíšova slova v Matoušově evangeliu: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Mt 18,3)


Jeden snímek /nápis na náhrobní desce jsem na fotce zamazal úmyslně/

Po dokončení uložení jsme se s částí účastníků rozloučili, s částí jsme ještě chvíli zavzpomínali a na přání zajeli na jedno oblíbené místo. Poté jsme se věnovali některým zděděným starostem a povinnostem. Den jsme zakončili opékáním buřtů. Pro kluky bylo nakonec z celého dne největším zážitkem právě opékání buřtů a pak také pozorování svítících světlušek v trávě za tmy.

Jsem rád, že i tuto povinnost vůči svému otci mám splněnou a hlavně že to proběhlo v dobré atmosféře. Mimochodem už delší dobu se mi nestalo, že by mě otec ve snu v noci "navštívil" a peskoval mě, že nedělám vše, co bych dělat měl. Snad i to je známka toho, že při smiřování s minulostí a tímto komplikovaným vztahem jsem na dobré cestě. Stejně tak je zajímavé, jak prostřednictvím některých věcí zčásti pronikám do jeho života, práce i zájmů. Samozřejmě ke svým mnoha rolím a stávajícím povinnostem ani není možné, abych se ještě navíc plně vžil do role mého otce a pokračoval v jeho rozmanitých činnostech. Přesto si s určitým zájmem a podle svých možností některé činnosti zkouším. Mimo jiné zjišťuji, že i když nemám bohaté zkušenosti a znalosti mého otce, mnohé si tedy musím nastudovat nebo se doptat, tak mi leccos docela dobře jde. Na druhou stranu si znovu uvědomuji, že těžiště mého života je prostě jinde a i můj přístup k životu a ke věcem je prostě jiný. Věděl jsem to už dávno za života otce, že jsme prostě každý jiný, aniž by to apriori znamenalo, že je jeden lepší a druhý horší. Škoda jen, že to tak nevnímal taky můj otec a naše rozdílnost jej rozčilovala a leckdy vedla k osobním invektivám...


Každopádně akce s uložením urny se podařila a kluci byli dobří "pohřebáři" (jak říkal Martin) nebo "pohřebníci" (jak říkal Ondra).


Poznámka: Shodou okolností jsem dnes narazil na stránkách serveru Umírání, který provozuje domácí hospic Cesta domů, na zajímavé testy. Kdo má chuť, může si tak třeba otestovat své znalosti a dovednosti, třeba na téma Když dětem někdo umře. Asi bych se ani nemusel chlubit, že můj výsledek byl 100%, prý "Dětem a tomu, jak přemýšlejí, opravdu rozumíte. Gratulujeme!" Tak to jsem rád! :-)

Martin ve druhé třídě aneb Opět trochu zápasíme

Začal nám nový školní rok a je to znát. Řada mých postřehů a našich zážitků zůstala v hlavě nebo jen v návrhu. Snad je budu ještě časem publikovat, třeba se zpožděním, jinak se obávám, že zmizí v zapomnění, což bych byl nerad. I když to někdy může vypadat, že si tento blog píši z potřeby exhibovat, není tomu tak. Především chci zachytit některé momentky z našeho života a po úvaze tak činím veřejně, hlavně pro naše přátele a známé. Proto mě mrzí, že nyní opět nestíhám moc psát. Navíc bych se rád víc věnoval různým textům nebo poznámkám z oblasti historie a teologie, které publikuji na svém druhém blogu Martinovy marnosti - křesťanství a historie.

Jako vždy něco stíháme víc něco méně. Letos se nám třeba po dlouhé době podařilo, že jsme se v září vydali o všech třech víkendech za studenty a kolegy mimo Prahu, ať už pracovně, když jsem učil, nebo jen na nedělní slavení v tomto milém společenství přátel a známých. Kluci tam měli nejenom pár vrstevníků, ale čile komunikovali i se staršími, ať už známými tvářemi z minulosti nebo s novými lidmi. Martin všechny přemlouval na fotbal. Ondra naopak vedl "intelektuální debaty". Docela důležité bylo i to, že kluci viděli tátu při práci. Byl to pro ně celkem zážitek a nebyla nouze o jejich humorné poznámky a postřehy (třeba o tom ještě napíši zvlášť).

Martin se zatím zdravotně drží, naopak Ondra střídavě pokašlává, takže každý týden strávil nějaký ten den doma. Já se to snažím regulovat tak, aby byl pokud možno fit na dni, kdy potřebuji pracovat nebo něco zařizovat. Takže když můžu něco dělat doma a on není zcela fit, nechám si ho tu, i když to není zrovna ideální.

Ačkoliv Martin už je celkem zkušený školák, mám pocit, že se nám opět daří nalézt odpovídající rytmus učení zatím spíše s obtížemi. Nová učitelka má nové nároky a svůj odlišný přístup. Zatím se jen opakuje učivo z 1. třídy a Martin opět zápasí se svou "rychlostí", resp. pomalostí. Na jdenu stranu jej musím pochválit, že vlastní samoobsluhu zvládá celkem dobře. Ráno nemáme problém, vstává, snídá, chystá se. Až na drobnosti i sám zvládá chystat tašku podle rozvrhu. Samozřejmě něco kontroluji, třeba ořezané tužky, ale spíš se ho jen ptám a on si to zkontroluje sám. Po počátečním zapomínání věcí ve škole, resp. družině, kdy se vždy jednou nebo i dvakrát pro něco vracel (vždy jsem to kontroloval už při vyzvednutí), se nyní výrazně zlepšil. Na rozdíl od většiny dětí si do družiny nosí tepláky, aby mohl hrát svůj oblíbený fotbal. To jsme vyzkoušeli už na konci první třídy, když si při hře roztrhla školní kalhoty (stejně jsem pro jistotu určitou zásobu kalhot jednou v akci nakoupil). Ráno se domlouváme, zda si vezme lepší boty nebo už dost opotřebované "na kopání" podle toho, zda půjde domů hned po obědě nebo až později. Prostě v tomto je v poslední době výborný.

Naopak "pomalost" zůstala, i když se snažíme trénovat. Výkyvy ve výkonosti se nyní zdají být menší, což je dáno zřejmě i celkovou zdravotní pohodou. Přesto někdy dělá nečekané chyby, což poznám třeba z matematiky, která mu jinak zatím jde dobře. Překvapila mě však jiná věc. Když mu procházím sešity nebo pracovní listy, tak jsem si všimnul, že většinou nemá opravené chyby. Paní učitelka na úvodních schůzkách něco říkala o tom, že si je děti kontrolují samy mezi sebou, ale asi ne důsledně. V praxi to pak často vypadá tak, že se s Martinem denně věnujeme spolu škole, leckdy více než hodinu. Dost času nám zabere jen to, že spolu procházíme školní práci a tu pak opravujeme.

Předpokládám, že nás dříve nebo později čeká nějaké vyšetření, zda je Martin jen nepozorný nebo zda nemá nějaký konkrétní problém, především se čtením a psaním (vynechávání písmenek). Zatím ho honit k odborníkovi nechci, protože bych rád, abychom spolu nejdříve trochu víc trénovali. Navíc i Martin má stále celkem chuť trénovat a zkoušet. Rád bych taky zohlednil zkušenost a názor paní učitelky, která mi na úvodních schůzkách tvrdila, že ona si zatím problému nevšimla a že si myslí, že je Martin jen nepozorný. Ostatně paní učitelka zatím špatné známky nedává, ale podle Martina není spokojená s výkoy většiny třídy. Tak uvidíme.

Pro příklad jeden zápis z Martinova úkolníčku (jako vždy psaný v rychlosti a v jistém stresu na konci vyučování).

Nejprve jeho původní text:

Poté moje oprava: