Karneval ve školce

"Já ten karneval ve školce tak nenávidím," opakoval jsem /nejenom/ včera hned několikrát, jak smyslů zbavený. Samozřejmě to nebylo o karnevalu, ale o tom, že už delší dobu jsem zase unavený, otrávený, nepříjemný, bolí mě zuby... a hlavně ten pocit, že nic nezvládám tak, jak bych chtěl /a někdy i méně/. Pravidelní čtenáři mého blogu dobřé ví, že to zdaleka není poprvé /navíc už o tom raději ani nepíšu/.

Ve školce si vymysleli, že tentokrát bude karneval na motivy postav z českých pohádek. Takže pirátskou výstroj, kterou jsme pořídili vloni nebo předloni bude k ničemu, říkal jsem si. Do toho jsem ve školce zaslechl jednu maminku, jak té druhé říká, že už několik dní doma šije originální kostým, snad Maxipsa Fíka? Kdybych byl víc v pohodě, tak mě to samozřejmě nechá klidným, ale to já momentálně nejsem. Nic zvláštního se nám samozřejmě neděje a máme se dobře. Jen mi to všechno občas /ti co mě znají líp by možná řekli, že nejen občas/ leze na mozek. Chtěl bych se víc věnovat své práci, ale nakonec ani nezvládám plnit celkem jednoduché pracovní úkoly, hlavně psát slíbené texty. Popravdě vždy jsem byl tak trochu chaotik, co měl největší záběr po nocích a na poslední chvíli /leckdy i chvíli po ní/. Jenže to mi už delší dobu nejde a těch zcela obyčejných každodenních starostí je více než dost.

Navíc nezapírám, že je ve mně často až zarputilá snaha alespoň trochu klukům nahradit chybějící maminku, což - jako každá zarputilá snaha v přístupu k dětem - plodí spíš opak nebo další stres.

Ondra předkarnelový stres ještě trochu přiživil, když dva dni předem najednou večer před spaním začal tvrdit, že musíme vyrobit kornout na karneval. Prý když ho mít nebude, tak nic nedostane. Odmítl jsem to s tím, že si na to měl vzpomenout dřív, že karneval je až za dva dni a že to určitě není tak, že by nic nedostal. Ondra chvíli trval na svém. Druhý den mě paní učitelka potvrdila, že kornout budou dělat s dětmi ve školce a že není důvod k nějakému stresu. Takže když Ondra zmínil kornout o den později, tak jsem mu to už jen v klidu zopakoval.


Nakonec se však musím sám sobě smát, jak si nejenom tímto zbytečně komplikuji život, sobě i klukům. Teda snažím se tomu smát, ačkoliv mě to spíš mrzí.

V téměř beznadějné situaci, jak jsem si jen ve stresu mylně myslel, a v časové tísni jsem Ondru vyzvedl ze školky dřív. Martina jsme nechali v družině, byl se podívat na jeden nový kroužek. Zašli jsme do nejbližšího papírnictví. Byl jsem odhodlán Ondrovi koupit to, co si vybere. Tak se taky stalo. Ondra našel celý soubor pro rytíře a já byl rád, že to šlo tak rychle. Zbytečně jsem v tom viděl takovou vědu. Doma jsme sice zjistili, že brnění je udělané tak, že bez úprav stejně nejde nasadit, ale to Ondrovi nevadilo. Musel jsem mírnit Martina, který mu úbor záviděl a chtěl taky takový. Navíc se o něj chvílemi přetahovali a já se obával, aby kostým nezničili ještě před karnevalem.

I s postavou jsme si poradili. Řekl jsme Ondrovi, že bude princ Bajaja. To prý už bude někdo jiný, oponoval mi Ondra. Tak jsem říkal, že bude rytíř/princ Kazisvět z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele (já si to původně myslel, ale pak jsem mylně tvrdil, že je to postava z pohádky Pyšná princezna, což je jedno). Ondrovi se sice nejdřív nechtělo být Kazisvětem a důkladně se vyptával na původ takového jména. Nakonec jsme se shodli, že bude hodným Kazisvětem. Martin na Ondrovi vyzvídal, zda bude bojovat s drakem nebo s jinými rytíři o princeznu.

Ráno bylo trochu hektické, ale nakonec jsem si večer i nachystal konturovací tužku na oči, kterou jsem si pořídil už na minulý karneval. Ondra se už večer rozhodl, že si špatně padnoucí brnění nevezme. Tak mě napadlo, že mu udělám ze starého prostěradla plášť. Ondrovi se to nelíbilo, prý takový otrhaný hadr nechce. Tak jsem mu řekl, že je prostě rytíř, který hodně bojoval, takže už má plášť otrhaný. Takové vysvětlení se mu nejenom zalíbilo, ale prý ho nakonec i použil. Odpoledne po karnevalu mi říkal, že se ho děti ptaly, proč má takový otrhaný hadr. Ondra odpověděl, že to má z boje a už z vlastní hlavy doplnil, že prostě rád bojuje "jako Jan Lucemburský".

Ostatně už při kreslení bradky projevil své historické znalosti. Když jsem Martinovi říkal, že Ondrovi nebudu dělat jen knírek, aby nevypadal jako Hitler, Ondru ukazoval, že ne, že Hitler ho měl jen takhle pod nosem (a ukázal to prsty).

Ondra sice nebyl nazdobený jako některé jiné děti, ale hlavní je, že byl spokojený a že jsme to zvládli. I když mě mrzí, že ne v klidu. Tak snad si z toho vezmu pro sebe alespoň nějaké poučení.

Hodný rytíř Kazisvět:

Společné lyžování

Čas (a finance) investované vloni do lyžařské výuky kluků (viz ZDE) jsem letos opravdu ocenil. Tentokrát jsem už nestál na kopci a nepozoroval kluky, jak lyžují. Taky jsem si půjčil lyže a vyrazili jsme společně na svah. Chtěl jsem, aby se kluci napoprvé rozjezdili v lyžařské škole s instruktorem. Jenže nebylo volné místo a navíc ceny výrazně vzrostly. Zatímco vloni jsem se celkem snadno domluvil, že výpůjčka lyžařského kompletu a hodina výuky se daly výhodně zkombinovat, letos pravidla zpřísnili. Takže k výrazně dražší hodině výuky s instruktorem bylo třeba vybavení půjčit minimálně za cenu půldenní výpůjčky. Už předtím jsem uvažoval, zda by se nám nevyplatilo půjčit si výbavu někde jinde nebo alespoň pro Martina jeden komplet pořídit. Jenže vzpomněl jsem si pozdě a navíc tak často na lyže nejezdíme. Zřejmě nejvýhodnější se mi zatím zdá nabídka výpůjčky výbavy na celou zimní sezónu, která by se vyplatila, kdybychom lyžovali minimálně 10 dní. Kluky to celkem baví, tak uvidíme. Já bych raději vyrazil na běžky, ale chápu, že to děti většinou moc nebaví.

Takže jsme hned napoprvé vyrazili na velkém vleku na svah. Nevýhoda tří byla, že já jsem na dvoumístné kotvě jezdil s malým Ondrou a Martin si musel někoho najít, protože sám jezdit nechtěl, i když to s jedním malým karambolem taky zvládnul. Martin však prokázal svoje dobré komunikační schopnosti a dvakrát si vyhlédl nějakou ženu, se kterou se pak domluvil i na chvíli společného lyžování nebo na sebe u vleku čekali. Musím uznat, že má vkus. Jednou to byla maminka s většími dětmi, podruhé zřejmě vychovatelka z dětského domova, která měla na svahu taky několik dětí. Zvlášť v případě vychovatelky mě Martin skutečně pobavil, když jsem pozoroval, že se s ní zřejmě pokoušel seznámit pan vlekař a pak jen se závistí sledoval, jak jí "sbalil" Martin a opakovaně s ní jezdil na vleku. My s Ondrou jsme Martina pozorně sledovali, ale díky tomu jsme si mohli užívat jeden druhého.

Při prvním sjezdu to sice s klukama vypadalo dost bídně a já měl obavy, že toho moc nenalyžujeme. Tak jsem se ujal role instruktora a i kluci si za chvíli zvykli a zlepšili se. Jen jsem je pak několikrát musel napomínat, neboť oba - zvlášť Martin - byli líní dělat obloučky a sjížděli poměrně velkou rychlostí. To bylo náročné zvlášť když jeden spadnul a druhý ujel dolů. Po několika dramatických chvilkách jsme nakonec dohodli pravidla a po výhrůžce odchodu domů se to přece jen zlepšilo.

Oproti loňsku, kdy kluci byli na lyžích celý týden, ale vždy jen na hodinu, jsme tentokrát byli na lyžích jen dva dni, ale jednou dvakrát, podruhé dokonce třikrát za den, včetně večerního lyžování. Celodenní výpůjčku výbavy jsme tak využili maximálně a s klukama jsme se shodli na tom, že nám to docela stačilo. Přece jen Ondra nebyl předtím příliš fit a já to zase nechtěl přehnat. Navíc skutečně se nejednalo o levnou záležitost. Nakonec i počasí se zhoršilo, takže jsme raději vyrazili bruslit a užívali jsme si zimu a volno jinak.

Sněhu jsme si užívali natolik, že jsem ani neměl čas na dokumentaci. Nakonec jsem kluky fotil jen jednou. Když skončilo odpolední lyžování, tak mi chvilku zapózovali.

Svíčky k svátku

Minulý týden jsme s klukama byli mamince k svátku rozsvítit svíčky na její hrob. Jak jsem si to představoval už kdysi, když jsem místo vybral, spojili jsme to s procházkou a nakonec i s obědem v nedaleké restauraci. Nechodíme na hřbitov zase až tak často, o to víc se snažím, aby to nebylo z pocitu povinnosti nebo ve spěchu. Leckdy třeba navrhnu, že bychom tam mohli zajít a počkám, až se sami kluci připomenou a chtějí taky vyrazit.

Tentokrát to byl sice dobrý nápad, ale studený vítr nás nakonec přiměl nejenom k neplánované návštěvě restaurace, ale i ke zpáteční cestě autobusem.

Martin se chtěl vyfotit "s maminkou". Nejprve se mi příliš nechtělo. Klukům říkám, že maminku má každý z nás v sobě a můžeme si na ní vzpomínat kdykoliv a kdekoliv. Nakonec jsem ho vyfotil a i Ondru, který se přidal. On si Ondra většinou vzpomene, že si maminku "moc neužil".

Zato já jsem si s Ondrou začátkem roku docela užil, když jsme byli několikrát v nemocnici s jeho nečekaným zánětem. Líbilo se mu, že cestou domů autobus projížděl areálem, při které jsem mu ve stanici Gynekologie ukazoval okno místnosti, kde se narodil (v případě Martina si to nepamatuji tak přesně) a ve stanici Onkologie budovu, kde se léčila maminka. Teda ukázal jsem mu to jen jednou a on to potom spolehlivě opakoval, kdykoliv jsme tudy jeli. Alespoň si obohatil slovní zásobu o další slova: gynekologie a onkologie (zatím je však ve slovním fotbalu nepoužil, ale už jsme ho spolu dlouho nehráli).


Když Martin včera ve zprávách zaslechl a zahlédl shromáždění u hrobu Klementa Gottwalda, tak mi po chvíli řekl: "Tatíí, nemohli bychom někdy zajít na hrob Václava Havla a zapálit mu tam svíčičku?" A dodal: "Já vím, že to nebyla naše maminka, ale byl hodnej a slavnej." Malý Ondra byl v dětském pokoji, ale naši konverzaci nepochybně zaslechl, protože doplnil Martina, když na nás zavolal: "A velel dobru." Vida, jak se z mých kluků vyklubali "pravdoláskaři". (Pro zajímavost jen odkaz na to, jak jsme s klukama prožívali úmrtí Václava Havla.)

Omlouvám se čtenářkám a čtenářům svého blogu, že nezvládám psát častěji a pravidelněji. Děkuji za přízeň.