Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 24. května 2013

Kluci a jejich svítící uši

Uplynulý víkend jsem využil skvělé nabídky na hlídání kluků od pátečního večera do nedělního rána. Také kluci přivítali změnu. Doma už byla atmosféra hodně napjatá. Nestíhám vše, co bych chtěl, nemám tolik času a trpělivosti, takže stačí nějaké šarvátky kluků nebo jejich neposlušnost a odmlouvání a konflikt je na světě. Sice se to snažím vyvážit společnými akcemi o víkendu (výlety, procházky nebo kino), ale občas to chce prostě změnu, abychom si od sebe mohli odpočinout. Taky je fajn, že kluci můžou změnit prostředí a vstřebávat nové podněty.

Sobota utekla jako voda, sotva jsem něco napsal, s úklidem jsem skoro nehnul, ale zvládnul jsem si v klidu zajít na knižní veletrh (pořídil jsem si JEN tři knihy a jednu navíc pro kluky). Neděli jsme už trávili společně. Kluci byli unavení (celou sobotu měli zajímavý program venku), ale usměvaví.

Navíc jsem dostal jejich pěkné fotky. Takhle to vypadá, když to někdo s foťákem opravdu umí. Samozřejmě bez dobrých modelů by to šlo hůř. Škoda, že klukům takhle nesvítí uši i v noci, to by byla ještě větší legrace.







V dendrologické zahradě

Volný den, 8. května, jsme využili k návštěvě naší oblíbené dendrologické zahrady. Letos jsme tam byli již podruhé a bylo se na co dívat.

Teprve teď mám chvíli, abych sem vložil pár fotek. Kluci byli poměrně dlouho fit, tak jsme se snažili každý víkend něco podniknout. Včera však přišel Martin ze školy s horečkou. Zatím to nevypadá nijak vážně, ale nadcházející chladný víkend budeme asi hlavně odpočívat.













pondělí 20. května 2013

Máma


Ten čas tak letí, zvlášť s malými dětmi, že od smrti mojí mámy uplynuly už čtyři roky (odkaz na vzpomínku ZDE). Už dříve jsem si listoval v jejím deníčku, který si psala zhruba mezi 14. - 18. rokem. Vzpomínal jsem, jak máma občas vyprávěla, že se musela starat o domácnost, když její maminka zápasila s rakovinou a často jezdila do nemocnice nebo ležela doma. Zajímalo mě, zda o tom někde píše. Listoval jsem spíš svižně, neboť o každodenních starostech dospívající ženy (hlavně pravidelné ranní běhání na vlak) a problémech se sebevědomím vím z jejího vyprávění. Je asi pochopitelné, že zprávy o zdravotních potížích své maminky se sem tam spíš jen mihnou. Teprve v roce 16. narozenin se situace postupně proměňuje a asi nejpůsobivější zápis pochází z prosince (po delší odmlce v jinak pravidelných - téměř každodenních - záznamech):


"Maminka byla operována ve čtvrtek, což byl den, na který se nezapomíná. Snad postačí to, co jsem nikomu neřekla: ranní cesta tmou k chirurgii po ranním pláči taťky a samotný pláč mamky, když jsem se po chvíli váhání před nemocnicí osmělila dovnitř... Byla jsem tam ještě v poledne... Nesli tě ze sálu... kdo mě pochopí, neuvěří: neumím totiž říci, jak mám ráda, jak přeju, (jenom jak nenávidím). Což si vzpomenu, jak tě nesli po těch schodech nahoru na nosítkách ti dva chlapíci, jak jsi byla bledá (oči jsi měla otevřené jako bezbranné zvířátko), jak s tebou stoupali vzhůru jako do nebe... Doktor mi řekl něco o špatné zprávě, že tě budou léčit, ale... za tím ale se zastavil a pokrčil rameny... Neplakala jsem. Víš proč? Zapomněla jsem si kapesník ve škole. Tak jsem plakala až tam. Moc. Jak ty jsi trpěla, víš jen ty sama, jak my jsme trpěli – to nesmíš vědět, protože my jsme v té hře stranou. My můžeme radit, ale nikdy nevyhrajem. Hraješ jen ty a Ona. Ona používá lsti. Chraň se, jak můžeš. My ti totiž jen můžem – a my musíme! – podat meč.



Štědrý den

Přivezli jsme si mamku a byli jsme rádi. Postila jsem se – ale jen asi do 4 hod. Dělala jsem salát, chlebíčky a těšila se – moc!

Ještě večer jsem přečetla „Až bude padat hvězda...“ a plakala jsem. Taky proto, že do roka a do dne... Co bude?"

Zápisky z dalších dní pokračují v běžných každodennostech. Kromě častějších záznamech o domácích povinnostech a výjimečných zmínek o mamince je přece jen znát ten stín, který na tak mladou holku doléhal.

Nakonec ta realita byla složitější, než si tehdy má máma mohla představit. Trvalo to totiž dva roky a místo očekávané smrti maminky, přišla náhlá a zcela nečekaná smrt táty. Půl roku po ní zemřela i její máma. O tom už se v zápiscích nepíše, to znám jen z vyprávění. Ani se svými zkušenostmi si příliš nedovedu představi, jak náročné to muselo být. O to víc obdivuji a oceňuji, co všechno moje máma zvládla... /to jsem ani nezmínil složité manželství a náročný rozvod, smrt vlastního syna, opakované onemocnění rakovinou.../

Přesto na život a lidi kolem nezanevřela. Naopak dokázala být usměvavá, druhým nepřála nic zlého, snažila se pomáhat a rozdávat radost. S vděčností na ní vzpomínám a doufám, že i díky její výchově se mi bude dařit zvládat naší nelehkou situaci. Zároveň doufám, že mi toho život nenaloží tolik jako naložil mojí mámě...



úterý 14. května 2013

Žije to pod vodou... někdy se to vynoří... a má to klobouk

Ondra se pilně chystá do školy. Už umí všechna písmena. Některá znal už dříve. Kdysi se u babičky naučil říkat poslední písmenko Ř, takže nyní měl za úkol se naučit poslední písmenka, co neznal. Úkol s babičkou splnili.

Ode mne dostal plastovou tabulku s jednotlivými písmeny. U každého písmena je malý obrázek. Když jsme teď kvůli dešti museli zrušit plánovaný výlet a kontrolu zahrádky, tak se kluci chvílemi nudili. Já musel psát a vařit atd. Jednou večer mě napadlo, že když už Ondra zná ta písmenka, tak si můžeme zahrát. On nám řekne písmenko a nějakou nápovědu, Martin a já budeme hádat, jaký je tam obrázek. U některých písmenek jsme hádali i bez nápovědy, Martin to trochu znal. Pak jsme se však snažili, aby Ondra řekl nápovědu, protože ta byla mnohdy velmi vtipná.

Zaznamenal jsem si několik vtipných charakteristik, které Ondra řekl:  

"Stopuje to, loví to zvířata a má to peří na čelence." (indián)

"Je to na nebesích, když je tma." (měsíc)

"Jí to banány a leze to na stromě." (opice)

U Q Martin uhodl (asi už to znal), že je tam Quido. Ondra na to: "To neznám... tak tam mají udělat kvedlačku."

"Používá se to, aby někdo na něco nešahal." (řetěz)

U W Ondra řekl: "Teď tu máme nějakého koumáka." Když jsme mu s Martinem řekli, že je to Waldemar, zeptal se, zda je to "Matuška".

Nejvíc jsme se však pobavili u písmena V. Ondra napovídá: "Žije to pod vodou..." "Velryba," hádáme s Martinem. "Někdy se to vynoří...," pokračoval s nápovědou Ondra. "Velryba... vorvaň...," zkoušíme s Martinem hádat. "A má to klobouk...," překvapivě dodal Ondra. "Klobouk? Velryba s kloboukem?" trváme s Martinem na svém, ale pak se dáme podat. "Vodnííík," zavolal vítězně Ondra a my se s Martinem řechtáme, jak nás vtipně dostal.

I nejmladší člen domácnosti začíná pronikat do písmenek, což nám zřejmě otevírá další možnosti zábavy...

pondělí 13. května 2013

Pět let...

Před časem uplynulo již pět let od smrti mojí manželky a maminky kluků.Vzpomínal jsem na to zde už mnohokrát (třeba vloni). Letos jsem mimo jiné vzpomínal na shon, který následoval bezprostředně poté. Ani nevím, zda jsem o tom tady někdy psal. Mnohé se může zdát zvláštní, zvlášť pokud někdo něco podobného nezažil.

Smrt Lenky byla očekávaná a do určité míry byla úlevou, neboť přinesla konec utrpení, které si ani nedokážu představit, ačkoliv jsem byl nablízku. Navíc skončila část mé nelehké služby. Na druhou stranu - a o tom jsem tu už psal - bylo zvlášť pro Martínka velkou změnou, že tu maminka už nebyla. I když už nereagovala, byli jsme s ní a měli jí tady. Po její smrti proběhlo vše více než dobře. Byl jsem připraven, poučen, měl jsem za zády lidi z mobilního hospicu Cesta domů a další přátele a známé. Zařízení všech záležitostí kolem pohřbu bylo jen jednou věcí (známý si mě občas dobírá, že jsem specialista na pohřby a něco na tom asi bude). Jinou starostí bylo, že se k našemu bytu blížila plánovaná rekonstrukce celé jedné strany domu, výměna oken a meziokenních vložek. Zásah velmi výrazný, při kterém bylo potřeba nachystat a nejlépe vyklidit celé dva pokoje. V jednom z nich ležela Lenka, druhý byl skladištěm (hlavně mých papírů a knih). Byl to zajímavý souboj s časem a samozřejmě jsem uvažoval, že bych případně musel požádat o nějakou změnu postupu prací.

Nakonec vše "vyšlo" včas. Lenka zemřela v noci na úterý, pohřeb se podařilo dojednat a vše zařídit už na sobotu. Do té doby jsem zároveň zhruba do deseti banánových krabic naskládal Lenky oblečení, které si v den pohřbu odvezli její příbuzní. Moc mi tím pomohli, protože jsem nemusel nic přebírat a přemýšlet, jak s věcmi naložit. Občas slyším, že s věcmi po zesnulém člověku mají lidé potíže a třeba je dlouho nechávají na svém místě. Mně především okolnosti přinutily vyřešit to hned a bylo to dobře. Samozřejmě pár osobních věcí mám dodnes a třeba od Vánoc Martin používá mobil, který jsem kdysi Lence pořídil. Také s manželskou postelí mi pomohli příbuzní, tentokrát z mojí strany. Byl to svatební dar od mého otce a mohl bych na ní - hlavně na kvalitní matrace - dělat velkou reklamu, neboť Lenka na ní ležela až do smrti, aniž by měla nějaké proleženiny. Složil jsem jí hned ten den, jak Lenka zemřela. I pro malého Martina to mělo velký význam, neboť prázdná postel by tak nějak víc trčela a připomínala, že v ní někdo chybí. Dodnes mám slzy v očích, když vzpomínám, jak se Martin kvůli něčemu na mne nazlobil a běžel do pokoje "za maminkou" si postěžovat, ale mezi dveřmi (když si všimnul, že už tam není ani maminka ani postel) se zastavil, zarazil a pak přiběhl zpátky, aby mě mlčky objal... O postel projevila zájem jedna příbuzná, což jsem uvítal, že může ještě někomu posloužit. Můj otec jí během pár dní odvezl.

Zbývalo jen pár dní na vyklizení pokojů a jejich zabezpečení, tj. zakrýt knihovny a nábytek igelitem. Vzpomínám, jak mi s tím hodně pomohla moje máma, mimochodem sama již s vážnou diagnózou recidivující rakoviny, čekala jí za dva měsíce operace. Na podlahy jsme položili kartóny, aby je řemeslníci nezničili. Vše jsme oblepili a zajistili, dělali jsem to téměř do tří v noci před stanoveným termínem. A udělali jsme to tak pečlivě, že řemeslníci se druhý den divili, že tak připravený byt ještě neviděli. Jen jsem se musel s klukama zabarikádovat v obývacím pokoji, aby se do druhé části bytu dostalo co nejméně prachu (připomínám, že jsem měl jednoho tříletého a druhého desetiměsíčního prcka). Samozřejmě, že i tohle jsme zvládli. S úklidem po řemeslnících mi přišel nečekaně pomoct otec se svojí přítelkyní, což bylo fajn. Na opětovné zařízení pokojů už bylo mnohem víc času, i když ještě dlouho v budoucím pokoji kluků zůstala jedna stěna zcela zaskládaná krabicemi. Stejně jsme ještě delší dobu spali s klukama všichni tři v obývacím pokoji, i když malý Ondra už nějakou dobu ve své postýlce, aby po nás v noci nelezl.

Vzpomněl jsem si na tento frmol po smrti Lenky o to víc, že jsem na první týden v květnu uvolnil kluky ze školy a ze školky a odvezl je na týden k babičce, zatímco jsem se doma snažil něco dopsat a trochu poklidit. Moc úspěšný jsem nebyl, ale byl jsem rád, že si kluci mohli užít příbuzenstvo a já si zase zhruba po třičtvrtě roce na pár dní a nocí vydechnout. Vzpomínal jsem, jak jsem ten všechen frmol a starosti tehdy zvládal a jak mám nyní pocit, že těch sil a elánu už mám tak nějak míň.


Kluci, zvlášť Martin, se mě často ptají na něco o mamince. Samozřejmě jim můžu vyprávět jen o tom, co jsem s maminkou zažil. Když jsme se dohodli, že pojedou k babičce, tak jsem jim navrhnul, že se můžou babičky na mnohé o své mamince zeptat. Vždyť ona je maminka maminky, tak jí dobře zná. Kluci nadšeně souhlasili. Jen jsem jim připomněl, že je babičce smutno, že maminka - její dcera - zemřela, tak ať jsou ohleduplní. Když uvidí, že by z toho bylo babičce moc smutno, tak ať se nevyptávají. Kluci mi udělali radost, když mi Martin do telefonu hlásil, že si s babičkou o mamince povídali a koukali na fotky a hlavně že se babičky ptali, zda jí to nevadí, zda jí není z toho povídání moc smutno. Nakonec mi i babička potvrdila, že se kluci vyptávali a že si povídali, že se skutečně ptali, zda jí to nevadí a jí to skutečně nevadilo, naopak byla ráda. Po příjezdu se pak kluci smáli, že maminka byla jako dítě ušatá, podobně jako Ondra. Ostatně už při pohřbu příbuzní Lenky říkali, že Ondra je celá maminka, když byla malá.

Před časem jsem zase někoho zaslechl tvrdit, že malé děti smrti a její konečnosti nerozumí, prý tak do školního věku nebo až do deseti let. Oponoval jsem, ale nakonec jsem se do větších debat nepouštěl. Naše zkušenost je prostě jiná, což je dáno naší poměrně výjimečnou situací. Vzpomínám si, když jsem čtyřletému Martinovi řekl, že umřela babička, moje máma, hned mu bylo jasné, že už jí neuvidí, alespoň na tomto světě ne. Stejně tak to oba vnímají u dědy, na kterého si pamatuje i Ondra. Děti jsou v tomhle prostě jiní než mnozí dospělí, i když samozřejmě naše postoje a naše přijímání smrti blízkých pečlivě sledují a mnohdy napodobují. Resp. silně vnímají, zda jsme s věcmi srovnaní, zda jsme k sobě i k nim skutečně upřímní nebo zda naopak jen něco před sebou či před nimi hrajeme. Třeba kluci jsou dodnes rádi, že mohli dědu zakopat (více viz ZDE).

Už jsem tu mnohokrát psal, že se kluci občas dostávají do situací, kdy musí říct, že maminku nemají. Zvládají to podle mne až neuvěřitelně dobře a často své okolí uvedou do rozpaků, jak "normálně" a věcně tuto neobvyklou situaci přijímají a jsou schopni o ní mluvit. Na druhou stranu to zatím asi spíš Martinovi někdy dělá starosti. Zrovna dnes mi říkal, že si v hudebce povídali o Pražském jaru a o tom, kdo vyráběl pro maminky přání k svátku. Vlastně to začalo tím, že mi Martin řekl, že je smutný, že mi nevyrobil přání k svátku, tj. k svátku maminek (o minulých svátcích maminek viz ZDE). Když jsme si o tom začali povídat, tak jsem zjistil, že si o tom povídali v hudebce. Já většinou v takových případech docela vyzvídám, co se dělo a co kdo řekl, abych posoudil, zda situaci dobře zvládl nebo zda je třeba si o tom víc promluvit. Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že to nebylo ve škole, ale v hudební škole. Tak jsem Martinovy vysvětlil, že do hudebky nechodí tak často jako do školy, takže je pochopitelné, že si to paní učitelka nemůže pamatovat, že nemá maminku (ostatně podobnou příhodu z hudebky, se stejnou paní učitelkou, jsem tu popisoval už před rokem a půl viz ZDE). Martin prý jen řekl, že přání neudělal. Ostatně to ho nakonec mrzelo, tedy že neudělal přání pro mne než že nemá maminku, což jsem mu říkal, že ho mrzet nemusí, neboť jsme si to pěkně užili (byli jsme na hřbitově, na dobrém obědě i v kině). Navíc svátek tatínků teprve bude, i když pochybuji, že budou ve škole vyrábět přáníčka (den otců se letos uskuteční 16. června). Tak jsem se ho ptal, zda řekl, jako to dělá jindy, že maminku nemá. On mi řekl, že ne, že se trochu styděl. Pak jsem pochopil, že spíš nechtěl přivést okolí do rozpaků. Říkal mi totiž, že to neřekl, protože to o přestávce řekl jednomu z kamarádů z hudebky, který pak na něj jen koukal s otevřenou pusou. Prý nechtěl, aby na něj koukali s otevřenou pusou všichni. Řekl jsem mu, že to vyřešil dobře. Zároveň jsem už poněkolikáté zopakoval, že se případně nemusí bát to říct, že se nemá za co stydět. Naopak je obdivuhodné, že je tak šikovný i bez maminky. Na podzim čeká i Ondru změna prostředí a nový školní kolektiv, což je samo o sobě náročné. Samozřejmě to bude náročné a opět se bude setkávat s různými reakcemi okolí, ale doufám, že si povede ohledně skutečnosti, že nemá maminku, stejně dobře jako Martin a jako si vedl dosud ve školce.

Ostatně ono to téma se ve škole vrací nejenom v souvislosti se svátkem matek. Třeba nedávno mě trochu štvalo, že Martin musí v písance doplňovat, co dělá maminka a opisovat větu, že mamince rád pomáhá. Svým způsobem je asi dobře, že Martina to zřejmě ani tak netrápilo jako mne. On spíš řešil, co a jak má doplnit. Říkal mi, že mu to nevadí doplňovat, i když maminku nemá. Já vím, že by bylo horším řešením, kdyby se řeklo, že to mají napsat všichni kromě Martina. No jo, jsme holt divní, ale snažíme se žít i tak.



Je mi jasné, že jsem možná promeškal vhodný čas, kdy by kluci přijali "novou maminku". Nejprve chtěl malý Martin maminku zpátky, pak chtěl nějakou novou, ale pak ho to přešlo. Bylo dost jiných starostí, nějak jsme se nenudili. Dnes kluci, když se jich sem tam zeptám, už po nové mamince netouží. Buď se ptají, zda mi nestačí oni a nebo se obávají, aby je případná nová žena měla ráda. Já jim většinou z legrace odpovídám, že je by měla možná radši než mne, protože jsou šikovní. Na druhou stranu uznávají, že kdybych na vše nebyl sám, měl bych na ně víc času. Ostatně o ženskou je u nás zájem, takže když si chci s případnou ženskou návštěvou taky chvilku promluvit, musím o to s klukama svádět boj. Kluci pak každou chvíli přicházejí a říkají, že můj čas vypršel, že si mám jít zařizovat své věci, že je návštěva už jen jejich.

Kluci si pobyt u babičky a dalšího příbuzenstva opravdu užili. Já jsem rád, že si tak mohou uvědomit, že mají plno příbuzných, i když je v tom takový paradox, že mají mne, který už moc příbuzných nemá a pak zase plno příbuzných ze strany maminky, kterou nemají. Martin je prostě citlivější, povahou i zkušeností, neboť si na rozdíl od Ondry maminku pamatuje a strávil s ní intenzivně první dva roky. Takže po návratu od babičky o mamince mluvil trochu častěji než dřív. Jeden večer mi třeba před spaním řekl, jestli vím, co by si přál od Boha, kdyby si mohl vybrat. Narážel na příběh o moudrém králi Šalamounovi o němž jsme kdysi četli. Ten si totiž mohl vybrat. Odmítl bohatství nebo moc a přál si moudrost. Protože si vybral dobře, dostal navíc i to bohatství a moc. Martin mi však řekl, že by si nepřál ani bohatství, ani moc, ale ani moudrost. Chtěl by zpátky svojí maminku. Tak jsem si k němu lehl a řekl mu, že i když věříme, že Bůh je všemohoucí, tak si myslím, že tohle mu nesplní. Můžeme věřit, že s lidmi, co zemřeli před námi, se jednou sejdeme, ale ne že se k nám vrátí. Můžeme na ně vzpomínat, můžeme je mít ve svých vzpomínkách, ve vyprávění, ve své hlavě a svém srdci. Řekl jsem, že i mně maminka chybí, ale že já jí mám v každém z nich. Tak jsme se shodli na tom, že sice nemá maminku, ale má fajn bráchu a tátu a babičku a další příbuzné a známé...

V neděli na svátek maminek jsem zašli dát mamince na hrob kytičku a zapálit svíčky, pak jsem si dali slavnostní oběd a vyrazili do kina. To jsem jim sliboval už dlouho a zrovna v neděli byla nějaká akce na kino za poloviční cenu. Ještě jsme chtěli zajít dát kytičku na hrob mojí mámě, ale to jsme nestihli. Nevadí, já nejsem zase až tak velký kladač věnců a příležitost spojená s nějakou procházkou či výletem jistě zase bude (za chvilku to budou čtyři roky od její smrti).

S klukama žijeme, jak umíme... a na maminku v dobrém a s vděčností vzpomínáme...


čtvrtek 2. května 2013

Rozhovor o novém papeži i o užitečnosti teologie v těžkých životních situacích

Vkládám sem rozhovor pro farní časopis. Chvíli jsem váhal, zda nepatří spíš na můj druhý "odbornější" blog, ale rozhodl jsem se vložit ho sem. Jako v obdobných případech jsem chtěl rozhovor zvládnout korespondenčně, tj. že na položené otázky odpovím písemně. Autorka však trvala na setkání. Nakonec z toho byl více než hodinový rozhovor, takže jsem autorku litoval, že se tím musí prokousávat a něco vybírat. Po jedné špatné zkušenosti jsem trval na autorizaci. V zaslaném textu jsem se příliš nepoznával, takže jsem upravoval a upravoval. Snažil jsem se co nejvíc zachovat autorčin text, takže jsem upravoval spíš jen formulace. Některé "ostré přechody" (např z tématu odborného na téma osobní) jsou dány právě tím, že ve skutečnosti to byl mnohem delší hovor. Nakonec i reklama na studijní program se tam na mé přání dostala.
Rozhovor byl uveřejněn v časopisu Kobylístek 2013, č. 4 a převzal jej i server Umlaufoviny.
Samozřejmě víc mých myšlenek, nejen k volbě nového papeže, najdou zájemci na mém druhém blogu.




Budoucnost církve je v rozmanitosti


 
Co očekáváte od nového papeže?
Přiznám se, že toho od něj zase tolik neočekávám. Role papeže je přeceňovaná. On v zásadě málokdy může rozhodnout něco, co už předtím nerostlo zdola. Ta volba byla překvapivá a je zřejmé, že kardinálové hlasovali pro změnu, ale pro takovou opatrnou změnu. Bergogliovi je 76 let, je třetím nejstarším papežem za poslední dvě staletí (po Benediktu XVI. a Janu XXIII.). S ohledem na věk je  tzv. přechodným papežem, ale i takový může vnést do církve pořádný vítr, jak ukázal Jan XXIII.

Jakou roli bude hrát fakt, že není z Evropy?
Může to přinést řadu zajímavých impulsů. Evropští teologové leckdy řeší jen „upadající křesťanství“. Vnímají krizi církve a přemýšlí, co dělat, aby zcela nezanikla v postupující sekularizaci. Hans Küng napsal knihu na téma, zda je možné církev ještě zachránit. Naopak známý americký vatikánolog (tj. komentátor dění ve Vatikánu) John Allen napsal knihu o církvi budoucnosti, a ta je v úplně jiném tónu. Neupíná se na tradiční evropské reformní požadavky (např. zrušení povinného celibátu, role žen v církvi), ale soustředí se více na globální témata (vztah k dalším náboženství, otázka sociální spravedlnosti atd.). Z té knihy je cítit větší víra v budoucnost církve než z textů některých evropských autorů. Ostatně i Benedikt XVI. byl navzdory své vybroušené teologii stále v nějakém zápasu a polemice s evropskou sekularizací.  

V jednom rozhovoru tehdy ještě kardinál Bergoglio říkal, že když katolická církev moc řeší sama sebe, tak je to vlastně známka choroby, je moc zahleděná do sebe.
Ano, je to tak. To by mohlo být nadějí, že nový papež se nebude soustředit jen na vnitřní problémy církve, např. římské kurie.

Ale jak tedy být zároveň kritcký, reflektovat dění v církvi a zároveň nebýt zahleděný do sebe?  Nebýt pasivním věřícím, který vše bez výhrady přijímá, a na druhé straně člověkem, který kritizuje úplně vše?
Těžká otázka. Mě inspirovaly texty Bernharda Häringa, již zesnulého morálního teologa. Ten vzpomíná, jak učil své studenty lásce k církvi, která je kritická. Upozorňuje, že slovo kritika v původním významu znamená rozlišovat. Tedy ne, že všechno vidím špatně a černě, ale že se snažím rozlišovat podstatné od méně podstatného. A je dobré to dělat s pokorou a nemyslet si, že víme všechno nejlíp. Häring také zdůrazňuje, že by měli církevní představitelé myslet na to, jaký obraz církve svým jednáním druhým zprostředkují.

Jak vnímáte reformní snahy?
Jsem vůči nim mírně skeptický. Podněty z Německa či Rakouska jsou zajímavé. Někdy sdílím jisté obavy, aby přes tu snahu být křesťanem a hlásat Boží zvěst nepřevážilo to, že si vytknu za cíl církev zreformovat. Nechci generalizovat. Některé ty lidi znám a vím, že mají své zkušenosti a usilují o to, aby církev byla věrohodnější. Osobně dávám přednost intenzivnějšímu dialogu v menších skupinkách, např. se studenty, než bych se angažoval v nějakých velkých reformních aktivitách. Možná to zní jako klišé, ale se změnami musí každý začít především u sebe. Hlavním posláním církve je hlásat radostnou zvěst (evangelium). Každý by se měl asi nejprve ptát sám sebe, zda své křesťanství skutečně prožívá jako radostnou zvěst. Pak naše svědectví může být přesvědčivější.

Co se týče budoucnosti církve, tak jí vidím především v určité rozmanitosti. Je třeba, aby existovaly různé služby, na základě různého obdarování (charizmat), které by v sobě křesťané měli více objevovat. Ty by měly sloužit ku prospěchu celého společenství. Přirozená bude i rozmanitost na různých místech, jak bylo běžné v novozákonní době. Pak je otázkou, co bude tím sjednocujícím. Určitě to nebude to, že všichni budeme mluvit a myslet stejně. Jednota neznamená uniformitu.

Hodně se teď také mluví o kolegialitě biskupů, která stále od II. vatikánského koncilu nepronikla do praxe. Co si pod tím představit?
Na koncilu vznikla představa – právě i díky koncilní zkušenosti – že by episkopát měl občas spojit hlasy dohromady, že Petr ani jeho zástupce nemá monopol na vědění a centralizace při správě církve je neúnosná. Časté konání koncilů je velmi složité, proto vznikla tzv. biskupská synoda, na které se setkávají zástupci biskupských konferencí. Její pravomoce jsou velmi omezené a biskupové jsou de facto podřízeni nejenom papeži, ale i kurii. Zdá se, že větší roli hrají kardinálové, zvlášť ti v římské kurii. Biskupská kolegialita však vidí svůj základ v kolegiu apoštolů s Petrem v čele, jejichž jsou biskupové nástupci. O kolegiálním rozhodování čteme například ve Skutcích apoštolských, že rozhodli „apoštolové a starší za souhlasu celé církve“ (Sk 15,22). Zatímco původně byli biskupové voleni místní církví, dnes jsou téměř všichni jmenováni papežem. Samozřejmě o tom nerozhoduje papež sám, vždyť jen biskupů je více než 5000. Tvářit se tedy, že o všem rozhoduje téměř vševědoucí papež, je pokrytecké. Bylo by sympatické, kdyby tato hra skončila a nejenom personální rozhodování v církvi bylo transparentnější. Atmosféru kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka zjitřuje hlavně to, že tento přísný zásah nebyl nijak zdůvodněn. To jen vyvolává podezření, že za tímto krokem mohou být všelijaké zájmy. Na druhou stranu by bylo sympatické, kdyby se nový papež skutečně věnoval hlásání evangelia a reformu kurie a církevní správy svěřil nějakým spolehlivým lidem.

Jedním z reformních požadavků je přenesení více pravomocí na laiky. Jsou na to laici připraveni? Když si vezmu příklad z univerzit, kde sice studenti volají po zastoupení, ale pak se stěží najdou kandidáti do akademického senátu a k volbách chodí jen 10-20 procent...
Myslím, že je třeba promýšlet tu různost forem služeb v církvi. Slovo „laik“ označuje příslušnost k Božímu lidu a nikoliv ňoumu, který nic nezná. Novozákonní obrazy jsou zřejmé: Bůh „jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4,11). Každý měl nějaké obdarování, nějakou službu. V Americe jsou třeba hodně rozšířené „lay ministry“, což jsou rozmanité laické služby. Role teologického vzdělání je samozřejmě velmi důležitá. V Čechách je situace velmi špatná. Jakékoliv angažmá v církvi by mělo začít důkladným vzděláním, aby lidé dokázali rozlišovat, co je podstatné a co nikoli, což je mimo jiné předpoklad jakýchkoli reformních úvah. Vzděláním nemyslím jen nějakou sumu vědomostí nebo naučených frází. Vědomosti by měly být provázané s naším životem a tento život proměňovat. S nadsázkou říkám, že poctivé studium teologie, musí navodit krizi víry, bourat naše dosavadní představy, ale zase nezbořit všechno. Teologie by měla na jedné straně vycházet z Písma a tradice a na druhé straně by měla souviset s naším životem.

Učíte na bakalářském programu teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě. Je o toto vzdělání zájem?
Momentálně hodně malý. Po roce 1989 byl po studiu teologie velký hlad. Koncepce našeho studia vychází ze zkušenosti studia z doby před rokem 1989. V základu byla idea, že lékaři, právníci a další, by měli jednat nejen jako dobří právníci, ale i jako dobří křesťané. V dnešní době specializace různých oborů je člověk často ponechán sám sobě a rozhodovat fundovaně nejen odborně ale i křesťansky odpovědně je hodně těžké. Je smutné, když náboženské představy vysokoškolsky vzdělaných lidí ustrnuly někde na úrovni náboženství z dětství. To vytváří velké riziko fanatismu nebo nezdravého fundamentalismu. Zatímco dříve více lidí cítilo potřebu studovat teologii pro svůj život a lepší orientaci v něm, dnes jsou více pragmatičtí a studují jen to, co se jim hodí do životopisu. Na druhou stranu chápu, že při dnešní zatíženosti lidé rozmýšlejí, kam investovat čas a energii.

Ale tenhle pragmatický přístup panoval v minulosti i ze strany hierarchie. Například bývalý děkan Wolf nechtěl přijímat ženy, protože z nich nemohou být kněží.
V minulosti bylo teologické vzdělání stejně jako v jiných oborech jen profesním vzděláním, tj. přípravou na profesi kněze. Rostoucí role laiků v katolické církvi a zkušenost s pronásledováním vedla v době totality k zájmu o teologii. Existovaly různé formy neoficiálního studia a lidé to brali jako svou osobní potřebu. Také já jsem studium teologie vnímal jako svojí potřebu, např. abych neuvíznul v nějakém náboženském klišé. Když se před lety utopil můj mladší brácha, tak jsem se mimo jiné setkal s takovým tím klišé „Bůh to chtěl“. Nevěřil jsem, že by byl Bůh nějaký vodník, který stahuje mladé kluky pod vodu. Chci tím říct, že když život přinese těžkosti, tak teologie může pomoct.

Život vám přinesl nejednu takovou těžkost...
Když bylo druhému synovi pět dní, diagnostikovali u manželky rakovinu a do deseti měsíců zemřela. Rok na to zemřela máma a dva roky na to otec. Bylo to hodně náročné, psychicky i organizačně. Ačkoliv to může znít zvláštně, snažím se to brát pozitivně a vnímat to jako obdarování. Vždyť já jsem měl mladšího syna na starost již od pár týdnů po jeho narození. Tím se mezi námi vytvořil jedinečný vztah, jaký mívají většinou jen mámy. Otcové v tom nejmladším věku bývají tak trochu na druhé koleji, zatímco maminka tvoří s dítětem takový tandem. Díky naší situaci mám se syny intenzivní vztah. Ten samozřejmě bývá i hodně napjatý, protože jsme spolu permanentně. Museli jsme se brzo naučit navzájem si odpouštět. Když jsou v rodině dva, tak když se dítě nepohodne s jedním, může běžet za druhým. Ale když se nepohodneme my, tak se musíme zase rychle smířit.

Není škoda, že mnoho mužů se rodinného života straní, že z něj dělají „ženskou otázku“?
Myslím, že má něco do sebe, když si muž vyzkouší, co všechno žena dělá, co v ženě má, a že to není samozřejmost. Často mi známí, většinou muži, říkají, že si musím konečně najít „nějakou ženu“. Mají představu, že si pořídím ženu do domácnosti a k dětem, čímž se „osvobodím“ od těchto „ženských prací“ a budu se zase naplno věnovat práci a dalším aktivitám. Takový pohled mi přijde příliš zjednodušený. I když žena nám doma skutečně chybí a je opravdu náročné sladit péči o děti a domácnost a zároveň pracovat. O to více obdivuji ženy, které to vše musí zvládnout častěji než muži.

Jaký máte názor na pozici žen v církvi? Někdy se mi zdá, že se pořád jen zdůrazňují rozdíly mezi námi, přitom toho máme víc společného než rozdílného. Proč se církev brání ženám ve funkcích, když i v Bibli jsou zmíněny jáhenky, například Foibé, diakonka církve v Kenchrejích?
Muži se žen vždy tak trochu báli, přišly jim nevyzpytatelné. K přehlížení žen přispěla nejenom na muže orientovaná společnost, ale i některé zkušenosti rané církve. Např. u sekty tzv. montanistů hrály ženy-prorokyně velkou roli, zatímco většinová církev tíhla k stabilnější struktuře vedené muži. Ostatně v hebrejštině je duch Hospodinův – ruach – ženského rodu. A ten/ta si vane, kam chce, což je pro někoho nebezpečný princip. Už dnes toho ženy pro církev dělají mnoho – někde to uznávají, jinde ne. Vždycky se mělo za to, že víru předávají hlavně ženy, protože jsou s dětmi od malička. Stačí se podívat na příklad z českých dějin – svatá Ludmila, babička svatého Václava. Samozřejmě chápu požadavek, aby ženský prvek byl přítomen i v pozicích, které něco rozhodují, a myslím si, že by to bylo přínosem. Chápu i obavy, že nějaké zásadní rozhodnutí v této věci by vedlo k otevřenému schizmatu. Musíme si uvědomit, že počet věřících se od doby koncilu zdvojnásobil na miliardu a dvě stě milionů. Ty obavy ze schizmatu jsou oprávněné. Jak jsem říkal, měli bychom se více vrátit k biblickému modelu, kdy každý má nějaké obdarování, charisma, a kněz nebo biskup nemá být ten, kdo všechno zná a všechno ví nejlíp, ale ten, kdo se stará, aby jednotlivá charismata lidí nacházela ve společenství uplatnění.

Vlaďka Jelínková

středa 1. května 2013

Jak jsme zahradničili...

Domácí jarní zahrádka nám již dávno odkvetla, když jsme se v polovině dubna rozhodli zkusit štěstí i na venkovní zahrádce. Původně jsem se chystal jen zkusit ořezat pár ovocných stromů, ačkoliv tomu moc nerozumím a knihu, kterou jsem si na začátku zimy připravil, jsem někde doma úspěšně zahrabal. Kluky odnášení ořezaných větviček moc nebavilo, i když se těšili, že si na nich večer opečeme buřtíky. Asi přeskočením jedné generace (tedy mne) zdědili chuť hrabat se v hlíně a něco sázet. Souhrou několika okolností a hlavně údajnou nenáročností padla volba na cibuli. Ačkoliv mě třeštila hlava kvůli zánětu dutin (jak se po víkendu při návštěvě doktorky ukázalo), v rychlosti jsem nachystal příslušný záhonek (pokrytý fólií, kde kdysi dávno rostly jahody). Kluci vybírali kořinky, já trochu pohnojil a mohli jsme začít sázet.




Je fakt, že kluky vybírání kořínků zase tak moc nebavilo a raději sbírali žížaly. Škoda, že nerybaříme.


Sázení je bavilo a šlo jim dobře. Snad dobře pochopili, že cibulky je třeba sázet pečlivě a správně, tj. výhonky nahory.






Zahradničení je fuška a času se nám nedostávalo, takže větší část záhonu jsem musel dosázet sám.



Tak jsem zvědavý, zda se nám něco urodí a zda budeme mít chuť a sílu, zasadit něco zase příště.