Jedničky, další pětka a potlesk celé třídy

S Martinovou školou je to stále jak na houpačce. Po vysvědčení, o kterém jsem psal (ZDE), jsem se v únoru sešel s paní učitelkou. Vyptával jsem se nejenom po důvodech dvojky z matematiky, ale tak nějak obecně jsem zjišťoval, jaké má vlastně na děti požadavky a co od nich očekává. Částečně jsme se shodli např. na tom, že Martin sice dobře počítá z hlavy, ale jakmile jde o psané příklady (nejenom slovní úlohy), tak prostě píše pomalu a nestíhá. Rovněž jsme se bavili o tom, že Martinovi prospěl doučovací kroužek z češtiny, kde byl zřejmě jeden z nejlepších (paní učitelka z tohoto kroužku mi napsala pěkný vzkaz), což mu hlavně pomohlo zvýšit sebevědomí, ale musel uvolnit místo těm, kteří to potřebují více. Prostě vyzvídal jsem, co jsem mohl, abych se dozvěděl, co máme dělat a jak to zlepšovat. Zároveň jsem projevil zájem a domluvili jsme se, že bych zase časem přišel na další takovou osobní konzultaci.

Pak jsme však všichni ochořeli a následovala Martinova delší nepřítomnost ve škole. Pak byla nemocná i paní učitelka. Takže během individuální konzultace během březnových třídních zkoušek sice paní učitelka tvrdila, že se Martin zlepšil, ale nebylo to na základě aktuální zkušenosti. Já jsem naopak vyjádřil své znepokojení, že i když trénujeme, tak se Martin opět viditelně zhoršil, hlavně při psaní (škrábe, píše pomalu, dělá mnoho chyb, zapomíná písmenka a znamínka, i naučené i/y plete atd.), ale i v matematice. Každopádně opět jsem vyzvídal, jaké má paní učitelka požadavky a představy. Už během čekání na konzultaci jsem od rodičů na chodbě vyslechl mnohé připomínky k paní učitelce a jejím nárokům. Konkrétní informací pak byla ukázka sešitu z prvouky, kde paní učitelku prý potěší i něco navíc.

Tak jsem si řekl, že psaní a počítání budeme stále trénovat, ale zkusíme zabrat i jinde. Vzpomněl jsem si taky na mojí mámu, která měla smysl pro různé drobnosti. Martinovi jsem nabídnul, že mu pomůžu sešit z prvouky vylepšit. Doplňovali jsme úkoly z doby nepřítomnosti a náležitě jsme je vyšperkovali. K seznamu nákupu jsem vystříhal a nalepil obrázky jídla ze slevových katalogů, k popisu těla jsem ofotil a vystřihnul postavu člověka, k jídelníčku jsem také přidal obrázky. Hojně diskutovanou otázkou rodičů bylo rozhořčení nad požadavky, že paní učitelka se dětí ptá na šest státních symbolů, což ani oni nevědí. Tak jsem i toto téma do sešitu zpracovali (a symbolů je sedm). Nakonec jsme dobrovolně ještě přidali přehled prezidentů České republiky.

Výsledky vidíte na fotkách:

Martina to bavilo. Myslím si, že si probírané věci víc zapamatoval. Pak jsme jen čekali, co na to paní učitelka. Martinovi jsem vysvětlil, aby se tím nechlubil, což chtěl udělat. Prostě ať počká a uvidí. Skutečně to trvalo minimálně dva týdny, než paní učitelka sešity vybrala ke kontrole. O to větší byla radost, když se pak Martin s radostí chlubil, že za toto vylepšení sešitu získal hned čtyři jedničky. Tak se na ní musí, řekli jsme se.

Skutečně jsem pak měl pocit, že se Martinova situace ve škole na chvíli zlepšila. Přinesl několik jedniček, nad kterými jsem kroutil hlavou, neboť ve cvičeních bylo i několik chyb. Že by paní učitelka byla na Martina mírnější? Jednou zase přišel s tím, že paní učitelka mu sama říkala, že ví, že já mu doma nedám od školy klid a že mu pouštím kreslený seriál o historii českého národa (při schůzkách jsme o tom spolu mluvili). 

Přesto mě však znepokojuje, že i když trénujeme, Martin dělá mnoho chyb a zřejmě z nesoustředěnosti se leckdy zasekne i nad poměrně jednoduchými příklady. Je to opravdu jako na houpačce. Navíc Martin po delší době začal být opět trochu plačtivý. Už na podzim ve škole kvůli kdejaké nepodařené věci nebo špatné známce plakal. Tak jsme se soustředili na to, aby ve škole neplakal, jednak to ničemu nepomůže a jen se vystavuje posměchu spolužáků, jednak nejde zase o tak důležité věci, aby kvůli nim musel plakat. To se pak zlepšilo, ale nyní opět začal být více lítostivý. Opět jsme tedy o tom mluvili, takže když dostal pětku, zajímal jsem se hlavně o to plakání a pochválil jsem jej za to, že neplakal. Prý nešlo o jedinou špatnou známku ve třídě.

Právě poslední den ve škole před Velikonocemi pěkně ukazuje tu rozkolísanost Martinových výkonů. Na jedné straně skutečně přinesl domů pětku z matematiky. Nepřekvapila mě, neboť o Martinově zhoršení vím dobře. Navíc chyba opět nebyla ani tak v matematice, ale v tom, že se na něčem zasekl a kvůli tomu prý nestihl vypočítat většinu zbylých a poměrně snadných příkladů. Tohle prostě musíme trénovat. Píše pomalu, škrábe a ještě dělá chyby. To ať raději píše rychle, efekt bude stejný a alespoň toho víc stihne.

Na druhé straně se mi až večer pochlubil, že se paní učitelka ptala, kdo jsou to husité. Martin se přihlásil a řekl, že to byli vojáci, kterým velel Žižka a tomuto Žižkovi na památku slavného vítězství na Vítkově postavili tamtéž sochu. Paní učitelka prý jen zaraženě koukala a od třídy sklidil spontánní potlesk. Pak učitelka řekla, že k tomu nemá co dodat a že jsou to znalosti žáka 2. stupně.

Takže to byl zase takový malý náhled do našeho každodenního zápasu se školou. Od září nám přibude druhý zápasník, tak uvidíme, jak to bude zvládat on. Doufám, že to bude lepší, i když Ondra je charakterově zcela jiný a možná bude mít problémy s tím, že je víc svéhlavý a rád ze sebe dělá šaška pro druhé. Taky se těším, až se budou kluci spolu učit a pomáhat si. Ačkoliv to může znít absurdně, Ondra díky dobrému kurzu ve školce umí lépe anglická slovíčka a nedávno se i i/y v di, ti ni naučil rychleji než Martin. Ondra samozřejmě ještě neumí číst a ani ho do toho nenutím, i když písmenka se už učí. Tak mu pro změnu starší brácha čte, ať už z pohádkových knížek nebo třeba z dětské bible.

Domácí jarní zahrádka

Ve svém článku o karnevalu jsem napsal, že si snad z toho zbytečného stresu vezmu nějaké ponaučení. Po této zkušenosti a při úvahách nad nedostatkem energie jsem si uvědomil, že energie bych měl nepochybně více, kdybych víc spal (to se mi už delší dobu moc nedaří) a kdybych svojí energií neplýtval na věci nepodstatné a raději ji více zaměřil správným směrem.

Proto jsem se hned druhý den rozhodl a s klukama jsme první březnový den vyrazili do obchodu, abychom si to doma trochu vylepšili. Klukům jsem nejenom dovolil, aby si každý vybral nějakou kytičku, ale nakonec jsme koupili od každého druhu jednu. Schválně jsme koupili hodně malé, abychom si užili ten jarní zázrak růstu.

Ne, že bych neměl plno jiných povinností, ale investoval jsem energii i do přesazení kytiček do větších a stabilnějších květináčů. Díky tomu nám kytky vydržely déle.

Podstatné na tom bylo to, že tato investice byla do něčeho, co nám s klukama udělalo radost, což není málo.

Jen teď budu muset vyřešit, co s odvektlými rostlinkami (doporučuje se třeba vysušení a zasazení do země venku) a také co s chutí kluků na další rostlinky.

Nakonec "zahrádka" vyrostla tak vysoko, že se za ní kluci mohli schovávat.

 Taky nám vyrostla jedna rarita:

Farmářský list

V neděli večer jsem se kluků ptal, zda si ještě pamatují, co se četlo dopoledne v kostele. Martina jsem poprosil, aby nejdřív nechal mluvit mladšího Ondru. Z minulosti mám sice zkušenost, že si toho Ondra mnohdy pamatuje víc než starší Martin, ale o to víc mě zajímalo, co odpoví.

Ondra si vzpomněl, že se četlo o tom, jak se Hospodin zjevil v hořícím keři. I když si ani jeden z kluků nemohl vzpomenout, že tak promlouval k Mojžíšovi, věděli některé detaily. Například, že si měl Mojžíš zout své boty, protože vstoupil na posvátné místo.

Po chvíli si i Ondra vzpomněl na text, který ho zaujal už při bohoslužbě. Volně parafrázoval citát z druhého čtení (čtlo se z 1. listu Korinstkým), že pokud si někdo myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nespadnul. Ondra hned kreativně dodal, prý aby ho někdo nesrazil.

Největší legrací však bylo, když si úplně nakonec vzpomněl, že se prý v kostele ještě četl "farmářský list". Přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že myslel "pastýřský list". Už při bohoslužbě jsem mu totiž vysvětloval, kdo je to pastýř, tak si to tak nějak spojil se zvířátky a svojí oblíbenou "farmou". Skutečně se totiž na závěr už tak dlouhé bohoslužby (spojené s křtem dítěte) četl pastýřský list biskupů k tzv. majetkovému vyrovnání.

Jak se nakonec ukázalo, délka bohoslužby spolu s horší náladou a mírným zlobením kluků, které mě vedlo k tomu, abych je víc upozorňoval na dění v kostele, se ukázalo jako užitečné. Tentokrát to totiž bylo dlouhé nejenom proto, že jsme neobvykle přišli na bohoslužbu s výrazným předstihem, ale konal se křest dítěte a v závěru se ještě četl onen list. Což byla skutečně zrada, neboť nejčastěji během přijímání se kluci ptají, kdy už bude konec (tentokrát přišla tato otázka od Ondry skutečně brzo, snad ještě před dlouhým kázáním, už někde při čtení z bible). Takže konec bohoslužby mají už dobře zvládnutý: modlitba po přijímání - ohlášky - závěrečné požehnání - píseň na konec. Jenže do toho přišel ještě ten nudný pastýřský list po vždy důkladných ohláškách.

Ještě jsem kluky nabádal, ať pozorně poslouchají, co pan farář řekne v eucharistické modlitbě o papežovi, když ho teď nemáme. Pan farář to nakonec popletl a místo vynechání zmíky o papežovi, jak je zvykem v době uprázdněného papežského stolce, zmínil papeže Benedikta a vzápětí dodal "emeritního". Tak jsem kluky alespoň navedl, že poté, co faráři a ministrantům pomohli v sakristii, šel malý Ondra faráři říct, že to popletl, protože papeže nemáme a že sledovali, jak odlétal helikoptérou na svoje letní sídlo v Castel Gandolfu. Faráře samozřejmě potěšilo, že má tak pozorné posluchače, i když ho to ani moc nepřekvapilo, neboť nás zná.



Jen pro zajímavost vkládám obě biblická čtení, o kterých se v textu zmiňuji:

Ex 3,1-8a.13-15:

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‘Posílá mě k vám Bůh vašich otců.’ Když se zeptají: ‘Jaké je jeho jméno?’ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Ten, který jest, posílá mě k vám.’“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‘Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!’ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“

1 Kor 10,1-6.10-12

Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od anděla Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.