Martinovy Marnosti

Martinovy Marnosti


Marnost nad marnost, všechno je marnost. K čemu je člověku všechno to pachtění?
Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.
(biblická kniha Kazatel)

pátek 16. října 2015

Co se v noci děje v metru? aneb Krátká pohádka o metroskřítcích

Aby si čtenáři mého blogu nemysleli, že tématem našich rozhovorů jsou jen úmrtí v rodině, náboženství nebo škola, tak vkládám text pohádky, kterou jsme spolu se starším synem vymysleli cestou metrem. Měli totiž za úkol vymyslet krátkou pohádku. Tak doufám, že nám nápad s "metroskřítky", metr vysokými a žijícími v metru, nikdo neukradne:



Jednoho dne pozdě večer se malý Lukáš vracel se svým tátou z Muzea. Navštívili ho v programu Noci muzeí. Jen tak tak stihli poslední metro z Muzea na Prosek. Lukáš byl velmi unavený a brzy na sedačce usnul. Najednou se probudil a nikde neviděl svého tátu. Rozhlížel se, ale všude byli jen samí cizí lidé. Hrozně se lekl. Zrovna hlásili konečnou stanici a všichni lidé vystupovali. Lukášovi se však nechtělo samotnému vystoupit z metra, vždyť už byla skoro půlnoc. Skrčil se proto pod sedačku, takže ho výpravčí neviděl. Dveře metra se zavřely a vagóny zajely do depa. Všude bylo ticho a za chvíli se pomalu zhasla všechna světla. Lukáš byl vyděšený, ještě nikdy nebyl takhle pozdě sám. Zkoušel volat a tloukl na dveře a okna, ale nikdo ho neslyšel. Vše se zdálo být marné. Lukáš si řekl, že asi bude muset vydržet v metru sám až do rána. Co by se mohlo v metru v noci stát, když je tam sám.
Když už se chystal jít spát, zaslechl nějaký zvuk. Jakoby něco přeběhlo kolem něho. Co by to mohlo být, pomyslel si Lukáš. Vždyť byl ve vagónu úplně sám. Třeba se mu to jen zdálo. Za chvíli to slyšel znovu a pak zase a zase. Dokonce měl pocit, že se ho i něco dotklo. Strachy vyskočil, postavil se a zakřičel: „Kdo je to?“ Zvuky na chvíli přestaly a bylo úplné ticho. Lukáš znovu zavolal: „Je tu někdo?“ Po chvíli se začaly všude kolem něho rozsvěcet malé lampičky. V jejich záři se leskly usměvavé obličeje. Těch tváří bylo hodně a všechny se mile usmívaly, takže Lukáš se už nebál. Zvědavě se zeptal: „Kdo jste? Kde jste se tu vzali?“ Nejbližší postava mu odpověděla: „My jsme přece skřítci, tak zvaní metroskřítci.“ V tu chvíli si Lukáš uvědomil, že je se svými 130 centimetry zhruba o hlavu vyšší než všichni skřítci. Metroskřítci se totiž tak jmenují, protože žijí v metru a jsou vysocí pouze jeden metr. „Co tu děláte ?“ zeptal se jich Lukáš. A opět ten nejbližší skřítek řekl: „My se tady staráme o metro. V noci kontrolujeme vagóny, koleje a výhybky. Pomáháme správcům metra, aby bylo všechno v pořádku a metro zase od rána mohlo v pořádku jezdit.“ Lukáš byl překvapený. Nikdy o něčem takovém neslyšel. Napadlo ho plno zvědavých otázek, na které se chtěl zeptat.
V tu chvíli ho jeden ze skřítků chytl za rameno, zacloumal s ním a řekl: „Lukáši, vstávej!“ Za chvíli zase: „Lukáši, vstávej, musíme vystupovat!“ Najednou se Lukáš probudil a slyšel tátu, jak ho budí. Metro už dojelo na Prosek a oba museli vystupovat. „Aha, tak to byl jenom sen,“ řekl si trochu smutně Lukáš. Ale byl moc rád, že se nakonec tátovi neztratil. Co se v noci děje v metru tak i nadále zůstává tajemstvím.

Žádné komentáře:

Okomentovat