Jednoho dne pozdě večer se malý Lukáš vracel se svým
tátou z Muzea. Navštívili ho v programu Noci muzeí. Jen tak tak
stihli poslední metro z Muzea na Prosek. Lukáš byl velmi unavený a brzy na
sedačce usnul. Najednou se probudil a nikde neviděl svého tátu. Rozhlížel se,
ale všude byli jen samí cizí lidé. Hrozně se lekl. Zrovna hlásili konečnou
stanici a všichni lidé vystupovali. Lukášovi se však nechtělo samotnému
vystoupit z metra, vždyť už byla skoro půlnoc. Skrčil se proto pod
sedačku, takže ho výpravčí neviděl. Dveře metra se zavřely a vagóny zajely do
depa. Všude bylo ticho a za chvíli se pomalu zhasla všechna světla. Lukáš byl
vyděšený, ještě nikdy nebyl takhle pozdě sám. Zkoušel volat a tloukl na dveře a
okna, ale nikdo ho neslyšel. Vše se zdálo být marné. Lukáš si řekl, že asi bude
muset vydržet v metru sám až do rána. Co by se mohlo v metru
v noci stát, když je tam sám.
Když už se chystal jít spát, zaslechl nějaký zvuk.
Jakoby něco přeběhlo kolem něho. Co by to mohlo být, pomyslel si Lukáš. Vždyť
byl ve vagónu úplně sám. Třeba se mu to jen zdálo. Za chvíli to slyšel znovu a
pak zase a zase. Dokonce měl pocit, že se ho i něco dotklo. Strachy vyskočil,
postavil se a zakřičel: „Kdo je to?“ Zvuky na chvíli přestaly a bylo úplné
ticho. Lukáš znovu zavolal: „Je tu někdo?“ Po chvíli se začaly všude kolem něho
rozsvěcet malé lampičky. V jejich záři se leskly usměvavé obličeje. Těch
tváří bylo hodně a všechny se mile usmívaly, takže Lukáš se už nebál. Zvědavě
se zeptal: „Kdo jste? Kde jste se tu vzali?“ Nejbližší postava mu odpověděla:
„My jsme přece skřítci, tak zvaní metroskřítci.“ V tu chvíli si Lukáš
uvědomil, že je se svými 130
centimetry zhruba o hlavu vyšší než všichni skřítci.
Metroskřítci se totiž tak jmenují, protože žijí v metru a jsou vysocí
pouze jeden metr. „Co tu děláte ?“ zeptal se jich Lukáš. A opět ten nejbližší
skřítek řekl: „My se tady staráme o metro. V noci kontrolujeme vagóny,
koleje a výhybky. Pomáháme správcům metra, aby bylo všechno v pořádku a
metro zase od rána mohlo v pořádku jezdit.“ Lukáš byl překvapený. Nikdy o
něčem takovém neslyšel. Napadlo ho plno zvědavých otázek, na které se chtěl
zeptat.
V tu chvíli ho jeden ze skřítků chytl za rameno,
zacloumal s ním a řekl: „Lukáši, vstávej!“ Za chvíli zase: „Lukáši,
vstávej, musíme vystupovat!“ Najednou se Lukáš probudil a slyšel tátu, jak ho
budí. Metro už dojelo na Prosek a oba museli vystupovat. „Aha, tak to byl jenom
sen,“ řekl si trochu smutně Lukáš. Ale byl moc rád, že se nakonec tátovi
neztratil. Co se v noci děje v metru tak i nadále zůstává tajemstvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat